Ten, kdo vede duše,
ať je všem nablízku svým slitováním
a ať se více než ostatní věnuje kontemplaci,
aby si uměl přisvojit v síle milosrdenství slabost druhých
a aby byl schopen vyjít sám ze sebe
a skrze vznešené výšiny kontemplace toužit po tom,
co je neviditelné.

Když pak toužebně upírá svůj zrak k výšinám,
ať nepohrdá ubohostí svých bližních,
a když se k nim sklání,
ať neopomíjí upínat svůj zrak k nebi.

Vždyť láska se dotýká nádherných výšin,
když se milosrdně sklání k ubohostem bližního;
a s čím větší dobrotou se sklání k slabostem,
tím mocněji vystupuje vzhůru.


Řehoř Veliký, Regula pastoralis, II, 5
 
Se svolením převzato z knihy
Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra Lectio Divina 4
Doba velikonoční, vyd. 2003, str. 204,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství