Ježíš nemohl prožít všechny situace lidského života, ale přesto...

22.7.2009, Raniero Cantalamessa

Ježíš neučinil všechny zkušenosti, které člověk může učinit. Například Ježíš byl mužem, nikoli ženou. Ježíš se nikdy neoženil, neměl nikdy děti. Ježíš také neví, co to znamená zestárnout. Vždyť zemřel ve 33 letech. Takže Ježíš během svého lidského života neudělal všechny zkušenosti, které patří k člověku. Ale ...
Z promluvy P. Raniera Cantalamessy na Katolické charismatické konferenci v Českých Budějovicích v červenci 2005 na téma eucharistie...



Eucharistie je jak společenstvím s Kristem,
tak i společenstvím nás všech navzájem

Nyní budeme uvažovat o velmi důležitém momentu mše svaté, jímž je svaté přijímání. Vyjdeme z textu svatého Pavla z listu Korinťanům. „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu (1 K 10,16-17). V těchto dvou verších se vyskytuje dvakrát slovo tělo. Poprvé říká Ježíš „chléb, který lámeme, je účastí na těle Kristově.“ V originále slovo tělo na tomto místě znamená skutečné Kristovo tělo, to tělo, které se narodilo z Panny Marie, které bylo ukřižováno a vzkříšeno. A v následujícím verši říká svatý Pavel: „Protože je jediný chléb, my všichni tvoříme jedno jediné tělo.“ Ale pozor, zde už „tělo“ neznamená tu samou věc jako předtím; zde znamená církev. V Kristu vytváříme jedno jediné tělo, to je mystické tělo církve. Není možné vyjádřit jednodušeji než jak to dělá svatý Pavel, že eucharistie je současně společenství s Kristem, je jeho tělem, a současně společenstvím nás všech v církvi.



Co se děje v manželství,
děje se na jiné úrovni také v eucharistii

Pojďme nejprve uvažovat o našem společenství s reálným tělem Kristovým. V sedmé kapitole 1. listu Korinťanům svatý Pavel vykládá, jaký je princip manželství, co se vlastně děje ve svátosti manželství. A říká, že právě silou samotné svátosti tělo manžela patří manželce a rovněž tělo manželky patří manželovi. A nyní se podívejme, jak to lze uplatnit na vztah mezi Kristem a církví. Sám svatý Pavel totiž upozorňuje, že manželství je odrazem tajemného vztahu mezi Kristem a církví, takže to, co se děje v manželství, se musí na jiné úrovni dít také v eucharistii. Díky eucharistickému společenství se naše tělo stává tělem Kristovým. Po svatém přijímání přece říkáme, „přijal jsem tělo Kristovo“, ale je to i sám Ježíš, který přijímá naše tělo. Naše tělo se stává tělem Kristovým, patří mu. A tato myšlenka musí velmi dobře zapadnout do vašeho srdce, protože následky tohoto principu jsou nesmírné.



Ježíš nemůže vědět, co znamená být ženou,
nemůže vědět, co znamená mít děti...

Ježíš neučinil všechny zkušenosti, které člověk může učinit. Například Ježíš byl mužem, nikoli ženou. Ježíš se nikdy neoženil, neměl nikdy děti. Ježíš také neví, co to znamená zestárnout. Vždyť zemřel ve 33 letech. Takže Ježíš během svého lidského života neudělal všechny zkušenosti, které patří k člověku. Ale díky eucharistii se všechny lidské zkušenosti stávají i jeho zkušenostmi. Ježíš prožívá to, co prožíváme my. Takže nikdo nemůže říkat: „Ježíš vůbec nemůže vědět, co znamená být ženou. Ježíš nemůže vědět, co znamená mít děti. Ježíš nemůže vědět, co znamená ztratit dítě. On nemůže vědět, co znamená být nemocný.“ Takto nemůžeme mluvit. V eucharistickém společenství totiž Ježíš zakouší úplně všechno. Ježíš sdílí moji nemoc, moje stáří, moje ženství.
Blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice říkávala, že jsme jakoby prodloužení Kristova lidství. Zkuste to uplatňovat ve vašem životě. Máte například nějaký problém, který nemůžete vůbec nikomu sdělit. S Ježíšem ale mluvit můžete, protože on si bere tento problém za svůj. Když se s ním setkáváte, nikdy nejste sami. Díky eucharistickému společenství se nám Kristus stává druhem, který nás doprovází úplně všude. A to je tedy první skutečnost eucharistického společenství: naše tělo se stává tělem Kristovým. Ale co víc, i tělo Ježíšovo se stává naším tělem. Tělo nevěsty, církve, patří ženichovi, Kristu, ale i tělo Kristovo, ženicha patří nevěstě, církvi. Teď potřebuji moc a moc vaší pozornost, abychom pochopili nesmírné následky této pravdy.
Co to znamená, že díky svatému přijímání já přijímám tělo Kristovo? Vzpomeňte si, jak jsme včera vysvětlovali, co znamená tělo v biblické mluvě. Nejde pouze o souhrn nervů, kůže, prostě o biologickou část těla. Tělo znamená i celý život, konkrétní život, zkušenosti, celou osobu. Přijmout Kristovo tělo tedy znamená přijmout celý jeho život i jeho smrt. Přijímáme jeho svatost, všechno, co mu patří, se stává i naším vlastnictvím. Je to moment veliké odvahy. Chce to velkou odvahu! A já vás vyzývám, abyste dřív než umřete, tu odvahu sebrali.



V eucharistii dostáváme úplně všechno.
Je jen potřeba mít odvahu tomu uvěřit

V den, kdy skončila 2. světová válka, jsem měl nějakých 11 let a žil jsem na venkově. Rozšířila se zvěst, že Němci odtáhli z našeho města, protože se blížili Spojenci. A říkalo se, že nechali otevřené sklady. Utíkali ve spěchu, takže nechali všechno pozotvírané. Kdokoli přišel do města, mohl si vzít, co chtěl. Představte si, že lidé tehdy měli veliký hlad, neměli za války co jíst. A tak se jim zdálo, to je snad úplný zázrak… A já si vzpomínám, jak se lidé vraceli z města přetíženi různým oblečením, potravinami atd. A každý povzbuzoval, jděte tam, jděte tam, všechno je zadarmo! A co chci říct tímto příkladem? I v církvi jsou sklady napěchované milostí, jsou otevřené, každý může přijít a vzít si co chce. Chybí ti čistota? Chybí ti pokora? Potřebujeme mnoho trpělivosti? Já například potřebuji hodně trpělivosti, nevím, jak jste na tom vy. Potřebujeme ctnosti, kde je sehnat? V eucharistickém společenství dostaneme zdarma úplně všechno. Tam můžeme dostat čistotu Kristovu, trpělivost Kristovu, jeho pokoru. Je potřeba ale mít odvahu tomu věřit. Tady je ale problém: máme my víru, abychom tomu uvěřili? Abych uvěřil, že když přijímám svaté přijímání, všechna svatost Kristova se stává mou? Vždyť on se stal mým posvěcením, stal se mým vykoupením! Pro mě, aby mi je daroval.



A nyní vám navrhnu,
co můžete při mši svaté říct…

V Římě je spousta žebráků, spousta bezdomovců. A představte si, že by se tam jednoho dne rozšířila zpráva, že v ulici Condoti (jedna ulice, kde jsou samé butiky) mohou bezdomovci vtrhnout do těch módních salónů a zanechat tam své špinavé šaty. Osprchovat se, vybrat si nejlepší šaty, které mají v butiku, obléct si je a vyrazit svobodně do ulic - bez placení. Co myslíte, nepřiběhli by tam všichni? Ale tohle my můžeme dělat ve svatém přijímání! Když přistupujeme ke svatému přijímání, odložíme tam Ježíši naše špinavé šaty, ty hadry, a přijmeme jeho svatost. To, co se v Bibli nazývá „pláštěm spravedlnosti“. Slibte mi, prosím, že při mši uděláte tento skok odvahy. Ode dneška. A já vám nyní navrhnu, co byste při tom mohli říct:

„Pane nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale ty jsi chtěl přijít ke mně. Ty jsi přece zemřel, abys zničil hřích. Ty jsi ustanovil eucharistii, prolil jsi svou krev na odpuštění hříchů, a tak já ti odevzdávám všechen svůj hřích, všechen můj minulý život a chci přijmout tvoji svatost.“

A pak, budeme-li mít ještě více odvahy, když jsme přijali Ježíše do svého srdce a vracíme se na svoje místo, uděláme takový malý rozhovor s Bohem Otcem. Řekneme Bohu Otci na nebesích:

„Nebeský Otče, teď na mě shlédni a zaraduj se nade mnou, protože já jsem teď tvůj Ježíš. Je přece psáno, že když jsi na počátku stvořil svět, podíval ses na něj s potěšením a řekl jsi, že je všechno dobré. A teď ze mě Ježíš utvořil nové stvoření. Shlédni tedy na mne, ať se znovu zaraduje tvoje srdce.“

Já, který jsem větší hříšník než vy, mám odvahu tohle říkat svému nebeskému otci. Tak byste to snad mohli říct i vy. Jste přece synové a dcery Boží, nebo snad ne?! Proto říkám, že je potřeba udělat odvážný skok.



Amen je náš podpis

Představme si, že v nějaké firmě je zaměstnanec, který má svého zaměstnavatele nezištně rád, obdivuje ho. A když má jeho šéf svátek, chce mu připravit nějaký dárek. Ale než mu ten dárek odevzdá, navrhne svým kolegům, aby se na přání k dárku podepsali. Je to pak vlastně dárek všech těch zaměstnanců, jejich zaměstnavatel ani neví, že ten dárek zaplatil jen jeden z nich. Pro něho je to dárek od všech.

Pochopili jste už, kam směřuji? Tohle se děje ve mši svaté. Ježíš nekonečně miluje svého nebeského Otce, který je pánem, vlastníkem nadnárodní firmy, která si říká církev. Ježíš tedy obdivuje a miluje svého Otce a jednoho dne mu chce dát dárek. Dar tak vzácný, nejvzácnější z těch, co bychom si dokázali představit: svůj vlastní život. Ale než Bohu Otci nabídne tento dar, poprosí každého z nás, aby na ten dar vložil svůj podpis, aby tento nesmírný dar, jakým je Kristova oběť, byl darem od všech jeho dětí. I když jen jediný zaplatil tu cenu. A jakou cenu!
Tohle se děje ve mši svaté. Vy se mě ale můžete zeptat, kdy a kde jsme takový dárek podepsali? Všimli jste si někdy, že kněz do toho kalichu dá pár kapek vody? Tohle představuje nás - my jsme ta voda. Jsme tam ale spojeni s vínem, které představuje Krista. V kalichu už ale nejde rozlišit, co je víno a co je voda. Je to jediný nápoj.
Ten podpis tam přinášíme také, když na konci eucharistického kánonu všechno shromáždění odpoví sborově Amen. Kněz tam říká: „Skrze něho, s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého, po všechny věky věků. Amen.“ A tohle amen, má zvláštní význam. Toto amen je náš podpis. Jako kdybychom v tom amen řekli: „Já teď podpisuji, co tady ten kněz za nás přináší.“ Tomuto amen se říká velké amen, slavnostní amen.



Přijímání …
bratří a sester

Nyní bych měl říct ještě něco o jiném způsobu přijímání. Když se totiž účastníme na jediném chlebu, formujeme společně jediné tělo. Přijímání je tedy také přijímáním bratří a sester. Skutečně nemůžeme jít a přijmout tělo Kristovo, jestliže neseme v srdci nenávist, nějakou hořkost vůči komukoli, třeba i z naší vlastní rodiny. Nemůžeme přijmout Ježíše, protože on se nemůže oddělit od svého těla. Můžeme snad někomu říct: „Přijď ke mně na návštěvu, ale nejdřív si uřízni kus ruky“? To se přece nehodí. Víte, naši bratři a sestry, to jsou údy těla Kristova. Třeba to jsou zrovna jeho nohy. Nemůžeme tedy obejmout Ježíše a zároveň mu šlapat na nohu. On by mohl říct „pozor, to mě bolí!“.



Ježíš přehrabující smetiště

A když mluvíme o přijímání bratří a sester, je tu jedna zvláštní kategorie lidí, na něž bychom měli mít zvláštní ohled. Jsou to chudí, nemocní, osamělí lidé. Toto jsou tzv. chudí Páně, chudí Ježíšovi. S nimi se Ježíš ztotožnil tím nejsilnějším způsobem, když řekl: „…mně jste to učinili“ (Mt 25).

Jednoho dne jsem kázal v chudé zemi tzv. třetího světa a kolem mě byl zástup dětí, které na sobě měly jen hadry. Na těch tvářičkách byla spousta much. Děti běhaly za náklaďáky, které vyvážely odpadky, protože když auto vysypalo odpadky, tak tam mohly hrabat a hledat něco k jídlu. A když jsem se na tohle díval, nějak se ve mně začal ozývat takový hlásek. Byl to Ježíš, který mi říkal: „Raniero, takhle se jmenuji. Raniero, podívej, tohle je moje tělo!“ Zůstal jsem bez dechu... Chápete? Ona to je pravda! Je pravda, když říkáme nad tím chlebem: „…toto je moje tělo.“ Ale Ježíš to říká nejenom o tom chlebu, ale i o tom uvězněném, hladovém nebo nemocném člověku. A proto nás eucharistie vlastně probouzí k tomu, abychom věnovali zvláštní pozornost chudým a všem potřebným.

Ve mši svaté tedy zaznívají dvě důležitá „Amen“. Jedno, o němž jsem mluvil před chviličkou, na konci eucharistické modlitby. A další amen, které říkáme, když přijímáme svaté přijímání. Kněz tam říká: „Tělo Kristovo.“ A co odpovíme? „Amen“. Amen tu znamená: Ano, přijímám tě. Neříkáme to ale jen tělu Kristovu, narozenému z Panny Marie, které se stalo pro nás chlebem, ale také každému bratru a sestře, všem lidem: „Ano, já tě přijímám.“ Snažme se, aby toto „amen“ bylo vždycky pravdivé.

(Redakčně upraveno, zkráceno a doplněno mezititulky).



Se svolením převzato z časopisu „Effatha – magazínu pro katolickou charismatickou obnovu a evangelizaci“ 2006/02 www.cho.cz



***

- Další texty k tématu eucharistie naleznete zde

- Dostupná literatura k tématu Eucharistie

Autor: Raniero Cantalamessa   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Eucharistie  |  Immanuel = Bůh s námi

 

Související texty k tématu:

Eucharistie
Eucharistie nás udržuje při životě během putování pouští života
Eucharistie pozvedá člověka z omezenosti pozemského života
Eucharistie sytí putující církev 
Pán skrze eucharistii přetváří anonymní dav ve společenství
Díky eucharistii se ´měním v Ježíše´...
Eucharistie je jednou z cest, po kterých k nám přichází Kristus
Slavení eucharistie a neděle (Sv. Justin)
Eucharistie nepatří jen do kostela

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz