Nesmíme se nikdy mstít za utrpěnou urážku, byť by byla sebevíce ponižující. - archiv citátů

27.10.2015 (Foto: luzuce)

Naděje je mostem mezi šedivou přítomností a eschatologickou budoucností

Naděje je mostem mezi šedivou přítomností a eschatologickou budoucností

Křesťanský život se odehrává mezi polotemnou přítomností
a budoucností, která už nyní probleskuje…

Jsme Boží děti, svobodní pro Boha a spoludědici Kristovi. Na to, čím máme být, zatím s vytrvalostí čekáme. Pavel upírá své zraky k budoucnosti, k níž je křesťan milostí Boží zaměřován. První, čemu Pavel věnuje pozornost, je poměr mezi nynějšími strázněmi a budoucí slávou: „Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“ (Řím 8,18). Jedná se o zřejmý kontrast, protože míru utrpení každý zakouší na své vlastní kůži. Celý křesťanský život se odehrává mezi oním „již“ a oním „ještě ne“, mezi přítomností charakterizovanou polostíny, pochybnostmi a zkouškami na jedné straně a budoucností, jež už nyní probleskuje v tomto čase, na straně druhé.

Každý člověk prožívá na vlastní kůži drama očekávání

Pavel dále poznamenává, že nejen křesťan, ale dokonce celé Boží tvorstvo netrpělivě očekává zjevení Božích synů ve slávě (srov. Řím 8,19). Celé tvorstvo tedy s lidstvem sdílí prožívání velikonočního tajemství přechodu z temnoty do světla. To je také kritérium, podle něhož můžeme hodnotit události lidských dějin. Člověk jakožto Boží obraz a podoba a jakožto pán stvoření má prožívat na vlastní kůži drama očekávání, které jako by nemělo nikdy dojít svého naplnění. Člověk v sobě totiž nese touhu po nekonečném životě a štěstí. Pavel proto výstižně tvrdí: Naše spása je (zatím pouze) předmětem naděje“ (Řím 8,24).

Naděje nás podpírá, ačkoli bolesti, utrpení a zkoušky tohoto života přetrvávají

Pavel otvírá horizonty věčné budoucnosti, v níž se plně projeví to, čím nás již nyní Hospodin obdarovává. Právě k této budoucnosti nás zaměřuje křesťanská naděje, která nás podpírá na našem putování tímto časem, ačkoli bolesti, utrpení a zkoušky tohoto života přetrvávají.

Kristus nám tím dává velké ponaučení, které se má projevovat i v našem smýšlení a jednání.  Všichni si máme uvědomit, jak velkou silou je naděje. Charles Péguy tvrdil, že naděje je „sice nejmenší ze všech ctností, ale také nejvzácnější z nich“. Druhá božská ctnost je velmi těsně spjatá s vírou a představuje bránu lásky. Právě naděje je schopna vzklenout most mezi často šedivou a neuspokojivou přítomností a eschatologickou budoucností; mezi tím, co zakoušíme v tomto slzavém údolí, a nesmírným obdarováním, které nás očekává v nebeské vlasti; mezi zápolením tady dole a korunou slávy, která nás očekává v nebi.

Právě v tomto světle máme také nahlížet význam Božího království, o němž Ježíš hovoří v podobenství o hořčičném zrnu (Lk 13,18-21). Toto Boží království má svůj počátek v přítomnosti, působení, slovech a skutcích Ježíše z Nazareta. Plnost tohoto Božího království nastane až v okamžiku, kdy Boží Syn předá všechno a všechny Bohu Otci. Boží království je tudíž eschatologickou skutečností, která proniká do našeho času.

 

Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je (zatím pouze) předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí.  (Řím 8,18-25)

 

 

Se svolením převzato z knihy Lectio Divina na každý den v roce 11, str. 167-170
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno

 

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Úterý 27.6.

Gn 13,2.5-18; Mt 7,6.12-14

Komentář k Gn 13,2.5-18: Abrám řeší velkoryse konflikt: nechává Lota, aby si sám vybral, třeba i úrodnější krajinu. Když i já ustoupím druhému, Bůh mi dá víc…

Zdroj: Nedělní liturgie