Neměl dar humoru, neměl vůdcovské a organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, byl malé postavy...

13.12.2012

Neměl dar humoru, neměl vůdcovské a organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, byl malé postavy...

Přerod Jana od Kříže v literárního velikána se udál ve vězení v Toledu, kde zakoušel velké útrapy. Po devíti měsících se mu podařil pečlivě připravený útěk. Nakonec byl ale stejně zbaven všech úřadů a vyhnán z kláštera. Odešel tedy do jiného kláštera v Ubedě. Ale i tam s ním jednali neobyčejně bezcitně. Jan byl velmi nemocný, jeho tělo bylo pokryto vředy – podobal se tak trpícímu Jobovi. Nechali ho v jeho cele bez povšimnutí. Když se blížila smrt, řekl: „Vstupme teď do domu Božího.“ Stalo se tak 14. prosince 1591. Bylo mu teprve čtyřicet devět let. Svatořečen byl roku 1726 a o dvě stě let později prohlášen za učitele církve.

Kdysi za noci temné,

v své touze milostné, již láska zná,

ó štěstí nekonečné,

vyšla jsem nezřena,

když nad domem mým vládl klid a tma. (Jan od Kříže)

Tato pětiřádková rýmovaná strofa stojí na začátku snad nejslavnější duchovní básně Jana od Kříže, španělského karmelitána narozeného roku 1542. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny de Yepes; jeho otec brzy zemřel, a tak od mládí pracoval jako ošetřovatel nemocných. V jednadvaceti letech vstoupil do řádu a studoval filozofii a teologii v klášteře v Salamance. Po kněžském svěcení chtěl přestoupit k přísnějším kartuziánům, ale setkání s tehdy padesátiletou Terezou z Avily v hovorně kláštera karmelitek v Avile, kde byla Tereza převorkou, ho přimělo k tomu, aby se svého plánu vzdal a spolu s ní se věnoval reformě karmelitánského řádu v mužské i ženské větvi. Po prvním rozhovoru, který změnil život obou budoucích světců a učitelů církve, následovala další setkání ve stejné místnosti. Tady je jednoho dne zastihla vyděšená sestra Beatrix od Ježíše, jak se – odděleni klauzurní mřížkou –vznášejí nad zemí v mystickém vytržení. To se mělo stát, když byli ponořeni do rozhovoru o Nejsvětější Trojici.

Traduje se, že Juan byl malé postavy, ale ušlechtilý ve slovech i gestech. Na rozdíl od Terezy neměl dar humoru; snad k tomu přispělo tvrdé mládí. Neměl vůdcovské, organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, ale spíše neobyčejně vnímavým zpovědníkem a duchovním vůdcem. Tvrdilo se, že po dvou slovech rozuměl duši. Ty, kteří mu byli svěřeni, k sobě nechtěl připoutat, ovládat, ale jen „vést za ruku“.

Juan de la Cruz patří také k velkým španělským básníkům. „Pro španělskou literaturu je skoro tím, čím je Dante pro literaturu italskou – korunou básnictví, raným výkvětem ideálu.“ řekl Christoph Kletzer, filozof práva působící v Cambridge. Během svého studia v Salamance byl žákem augustiniánského mnicha Luise de León, teologa, humanisty a básníka, který zřejmě mladému karmelitánovi pomohl objevit vlohy pro poezii. Vzorem pro pětiřádkovou strofu v duchovní básni o temné noci (La noche oscura) je právě poezie Luise de León. Juanův přerod v literárního velikána se ale udál, aspoň podle Waltera Nigga, teprve roku 1577 ve vězení kláštera v Toledu, kde zakoušel velké tělesné i duševní útrapy. Byl tam uvržen v důsledku sporů o reformu svého řádu. Po devíti měsících se mu podařil pečlivě připravený útěk. Pokud šlo o cíle obnovy, nechtěl trpělivě snášet utrpení a nedovolil si zůstat v nečinnosti. V následujících letech se věnoval vedení a duchovnímu doprovázení v řádu a práci na svých hlavních spirituálně-teologických dílech, mezi nimi na Výstupu na horu Karmel a Temné noci, komentáři ke stejnojmenné básni. Nový odpor proti reformě vedl k tomu, že byl Juan zbaven všech úřadů a vyhnán z kláštera.Odešel do odlehlého kláštera v Ubedě. Ačkoli tento klášter náležel k reformnímu hnutí, jednali tu s ním neobyčejně bezcitně, zvláště převor, kterého světec jednou pokáral. Juan byl teď velmi nemocný, jeho tělo bylo pokryto vředy – podobal se tak trpícímu Jobovi. Nechali ho v jeho cele bez povšimnutí. Jen jeden laický bratr mu občas tajně prokazoval dobrodiní. Juan to všechno snášel bez nářků a držel se tak svých slov: Kde není láska, tam lásku dej a lásku získáš.

Ve svém komentáři k písni o temné noci duše napsal Juan o Kristu: „Kristus je cesta, a tato cesta je umírání ... V okamžiku své smrti byl i on zdeptán na duši, zcela bez útěchy a pomoci.“ Kdysi si tento španělský mnich přál, aby zemřel jako obyčejný mnich, nikoli jako představený, a navíc na místě, kde ho nikdo nezná. To se mu teď splnilo. Když se smrt blížila, řekl: „Vstupme teď do domu Božího.“ Stalo se tak 14. prosince 1591. Bylo mu teprve čtyřicet devět let. Svatořečen byl roku 1726 a o dvě stě let později prohlášen za učitele církve.

Zpracováno podle knihy: Egon Kapellari, Známé osobnosti tváří v tvář smrti,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno

Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: biografie  |  Osobnosti, světci, svatí  |  Síla v slabosti  |  vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha  |  Bezmoc, slabost  |  Církev  |  obnova  |  Poslání  |  reforma  |  slabost  |  Terezie z Avily  |  Utrpení  |  utrpení a naděje

 

Související texty k tématu:

Slabost, síla v slabosti
Naše slabost nám nebrání, být otevření Ježíšovu Duchu... Naopak.
Slabost bereme jen jako nevýhodu. Pro člověka je ale i velkým dobrem… 
Bez Boha jsme ještě míň než prach na starém nábytku na půdě 
Již řadu let mě trápí časté bolesti vnitřností… 
Může mě vůbec Bůh použít?
Naše náboženství nás učí nezajištěnosti a spoléhání na Boha 
Pán prstenů a Velikonoce, aneb ´Prsten je můj!´ 
Nebuďme vlky! Jsme-li ovce, vítězíme. Jsme-li vlci, podléháme 
Ze srdce Páně s důvěrou čerpám to, čeho se mi nedostává

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Velká válka 1914 -1918 a zá...
První světová válka byla v mnoha směrech zásadnější událostí než druhá světová...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz