Náš život se může stát plodným, jako byl život Mariin - archiv citátů

12.2.2015 (Foto: IMA)

Bez Boha jsme ještě míň než prach na starém nábytku na půdě

Bez Boha jsme ještě míň než prach na starém nábytku na půdě

Díky Bohu se můžeme proměnit 

Být nástrojem v Božích rukou -  to mne naplňuje velkou radostí! Bez Boha skutečně nejsme nic. Dokonce si o sobě ani nemůžeme myslet, že jsme jako prach, protože bez Boha jsme ještě míň než prach na starém nábytku na půdě. Ale díky Bohu se z prachu můžeme proměnit v lidskou bytost, která myslí, logicky zvažuje, učí se, modlí se a pomáhá bližnímu…  

Nemusíme se bát vztahovat k Pánu ruce!

Chci podporovat mladé lidi v modlitbě, protože ta je nejdůležitější, z ní se všechno rodí, modlitba je začátkem přímého spojení s Bohem. Chci jim pomáhat a povzbuzovat je v modlitbě. Nemohu dělat nic víc, mohu jen podněcovat, dál pokračuje Bůh. Je pouze třeba, abychom byli pokorní a uznali, že to nedokážeme sami a že potřebujeme jeho pomoc. Nemusíme se bát vztahovat k Pánu ruce! Jakmile spatří, že k němu vztahujeme ruku, on nám podá tu svou a už nikdy nás nepustí.

(Giulia Gabrieliová)

 

 

 

Se svolením zpracováno
(a redakčně upraveno) podle strhující knihy: 

Giulia Gabrieli Jednou nohou v nebi

Giulia Gabrieliová Jednou nohou v nebi

vydalo nakladatelství Paulínky

Silné, ale radostné svědectví z deníku a dopisů čtrnáctileté italské dívky, která vážně onemocněla a po dva roky bojovala o život. I když věděla, že její boj bude asi marný, nesly se tyto dva roky ve znamení radosti ze života, umění vidět věci jinak, než je běžně vnímáme, a prohloubení její víry.

Více o Giulii Gabrieliové naleznete zde

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Neděle 30. 4.

Sk 2,14.22b-33 ; Žalm 16; 1 Petr 1,17-21
Lk 24,13-35

Zklamání. Tak by se dala charakterizovat nálada, se kterou vyšli z Jeruzaléma dva učedníci a směřovali pryč. Odcházejí, protože očekávaný mesiáš je zklamal. A oni tak doufali… Mnohokrát v životě jsme podobné zklamání mohli okusit. Měli jsme jasnou představu, jak se věci mají odehrát, ale vše jako by se pokazilo. V takových chvílích si člověk sice řekne: „Ať se děje Boží vůle“, ale v srdci jde zjevně o hořkost. A právě v této chvíli k učedníkům Pán přistoupí. „Ty jsi snad jediný, kdo neví…“ Paradoxem té chvíle bylo právě to, že jako jediný přesně ví! Ví, jaký je smysl událostí, utrpení, bolesti. Ví, jak vypadá skutečné Boží vítězství. Učedníci poznali Krista při eucharistii. Teprve tehdy jim došly všechny souvislosti. Eucharistie je mocný nástroj víry. A tato nabídka leží také před námi.