Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty A AdventDelší texty Bůh je s námi /Karl Rahner/

Bůh je s námi /Karl Rahner/

(Mt 1,18-24)

S narozením Ježíše Krista to bylo takto:
Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl sprvedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se sní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů."

To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená Bůh s námi.

Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

K tomuto textu bychom mohli mít velmi mnoho otázek. Mohli bychom se tázat, proč zde u Matouše na rozdíl od Lukáše je to Josef a nikoliv Maria, který přijímá od Boha poselství o narození spasitele izraelského lidu. Mohli bychom se ptát, jaké motivy vedly Josefa k tomu, že chtěl propustit svou manželku, což v textu není zřetelné. Mohli bychom znovu nastolit dnes často projednávanou otázku, jak to historicky bylo s panenským zrozením, o němž se zde vypravuje, a co v souladu s vírou znamená. Mohli bychom uvažovat o smyslu udělování jména a významu jména Ježíš: "Pán zachraňuje". Bylo by se možno ptát, co chce sdělit citát z Iz 7,14, který byl předmětem mnohých sporů, a jaký byl jeho původní smysl u proroka. Všechny tyto a mnoho dalších otázek zde ponecháme nepovšimnuté.

Naši pozornost budeme věnovat v tomto textu jedině výpovědi, že skrze tohoto Ježíše je "Bůh s námi". A přitom se naše pozornost opět omezí na slova, že Bůh je s námi, aniž bychom zkoumali, proč se tak děje právě na základě přítomnosti, života, smrti a vzkříšení tohoto Ježíše, i když toto hledisko je přirozeně pro křesťanské pojetí slov "Bůh s námi" bezvýhradně podstatné.

Při úvaze o tomto "Bůh s námi" vycházíme z celkového svědectví Nového zákona a křesťanského učení o víře. Netážeme se tak, co tento výraz u Izaiáše a Matouše a v Matoušově překladu sám o sobě může vyjadřovat. Jestliže tak překročíme úzce exegetickou mez úvahy o tomto textu, je to oprávněné a umožňuje to teprve na základě celku křesťanské víry vytušit nevyslovitelnou hloubku a šířku skutečnosti, na kterou také tento text již skromně poukazuje.

Existuje běžné, všední pojetí slov "Bůh s námi", jež proto nelze hodnotit jako povrchní nebo dokonce jako špatné. Když říkáme, že člověk jako tvor má nezbytně co činit s Bohem: Bůh je Pán a cíl, bez něj nedává náš život žádný smysl, je náš pomocník a zachránce, na jehož milostiplné prozřetelnosti jsme závislí, odpouští nám milosrdně naše viny, budeme se musit jednou odpovídat před jeho soudem, těm, kdo vůči němu projevují víru, naději a lásku, připravuje věčný, blažený život, pak jsme bezpochyby mnohostranným a správným způsobem vyložili toto "Bůh s námi". Jistě by to byla již podivuhodná milost, kdyby všichni lidé ve svém životě realizovali tento výklad slov "Bůh s námi". Tím spíše, když v tento výklad všichni nakonec doufají a dynamicky směřují k hlubšímu tajemství tohoto "Bůh s námi".

Avšak takovým výkladem jsme ještě nedosáhli radikálního pojetí "Bůh s námi", jak je dáno v křesťanství. Chybili bychom v radikálnosti křesťanského pojetí "Bůh s námi", kdybychom zastávali názor, že Bůh je nám blízký jen svými omezenými dary - tím, že nás staví jako Stvořitel do naší vlastní skutečnosti a tuto skutečnost řídí k jejímu imanentnímu završení odpuštěním našich vin a zdefinitivněním naší vlastní dozrálé existence. Nebo kdybychom se domnívali, že Bůh sám je nám blízký jen tím, že všechny stvořené skutečnosti pocházejí od něho a na něho poukazují a dávají nám podnět ke vztahu k němu v jeho poznání a velebící lásce.

Bůh sám je s námi, on sám - sám skrze sebe sama a nikoliv jen pouze prostřednictvím omezených darů omezenému stvoření. Písmo i tradice dosvědčují toto konečné tajemství našeho bytí, že Bůh sám se nám sděluje nejrozmanitějším způsobem ve své vlastní nekonečné a nepochopitelné skutečnosti, v milosti a věčném životě. Uděluje nám svého Ducha, který zkoumá hlubiny božství a který je vlastní vnitřní Boží život. Otec a Syn přicházejí a přijímají sami v nás příbytek, takže jsme zajedno s Bohem tak, jako Syn s Otcem je zajedno od věčnosti. Účastníme se božské přirozenosti, nejsme již otroky, ale skutečně Božími dětmi narozenými z Boha. Jednou nebudeme patřit na Boha a milovat ho v zrcadle a obraze zprostředkovaném tvory, ale bezprostředně tváří v tvář. Aby radikalismus tohoto biblického učení nebyl následně opět zeslaben, hovoří proto klasická teologie o nestvořené milosti - o tom, že bezprostřední nazírání Boha nebude zprostředkováno skutečností tvorů, na jejímž základě by bylo nutno poznávat Boha, ale v důsledku bezprostředního příbytku trojjediného Boha v člověku, sebesdílení Boha.

To vše se může nejprve jevit jako velice abstraktní. Ale přece je to konečná pravda o člověku, ať jsme již v banalitě našeho všedního života k ní dospěli a realizovali ji či nikoliv. Protože jsme omezení tvorové, máme sami od sebe v životě téměř nepřekonatelný sklon pojímat se jako tvorové, jejichž život zanikne, a myslit tak i o svém završení. Máme tak sklon být nesprávně skromní a občas se spokojit s tím, co lze obhlédnout a obsáhnout i tam, kde absolutní "nadsázka" a neohraničenost by představovaly skutečnou pravdu. Sami od sebe bychom měli veškeré důvody, abychom byli skromní a spokojili se s omezeným šťastným osudem. Každý hřích na světě vlastně tím, že konečný statek považuje za absolutní, dosvědčuje tuto nepravou skromnost, jež nám je zakázána. Zakázána nikoliv zákonem přicházejícím zvnějšku, který pro nás zůstává cizí, ale tím, že Bůh se svou nezměrností se v suverenitě svého skutku milosti již sám učinil nejniternější zákonitostí našeho bytí. A to dříve, než se my vzpamatujeme a začneme se obávat, abychom se nenechali polapit do nepochopitelné nekonečnosti, jež nás již z našeho nejvlastnějšího středu naplňuje, zatímco se opevňujeme v konečných okrajových oblastech naší existence a tam se pokoušíme být šťastni. Výraz Bůh s námi vyjadřuje ve svém radikálním křesťanském pojetí, že vůbec nemůžeme být dostatečně nezměrně nároční ve své - skrze samotného Boha nám dané - žízni po svobodě, štěstí, blízkosti lásky, poznání, pokoji a definitivním stavu. Bezuzdnost v našem životě, která působí hřích, je z hlubšího hlediska jen nezvládnutí situací, ve kterých omezenou skutečnost považujeme za absolutně nezbytnou pro vlastní šťastný osud. Takový člověk se totiž neodvažuje odrazu plného víry, naděje a lásky do nepochopitelnosti a nedisponovatelnosti svého vlastního šťastného osudu, který spočívá jedině v neobsáhnutelnosti Boží. Abstraktní interpretace, kterou jsme dali výrazu "Bůh s námi" v našem textu, nám není tak vzdálena, jak se nejprve může jevit. Zní nám cize, jelikož jsme cizí vůči svému vlastnímu "vyššímu bytí", jímž je samotný Bůh. Tato interpretace se projevuje tam, kde se v nás hlásí nárok (vnitřně již omilostněné) existence, jež nepřijímá již žádné podmínky a hranice, kromě těch, že jsme počínající a ne již navždy završená nekonečnost. Dále tam, kde přežívá vůle k bezpodmínečné lásce, jež spoléhá na jiného, jak se na něho lze spolehnout vlastně jen s nebezpečím smrtelného sebezapření. A též tam, kde při odrazu do smrtelné temnoty smrti stále ještě trpělivě věříme, že toto zakoušení je omezené a naděje věčného světla nekonečná. V těchto a mnohých dalších zásadních událostech lidské existence se uskutečňuje víra plná naděje, že Bůh sám a nikoliv něco omezeného je naplněním konečného člověka.

Tímto učením o "nestvořené milosti", jež (zprostředkována Ježíšem Kristem, avšak působící v průběhu veškerých dějin světa a lidstva jako nejniternější entelechie) je nejvnitřnější střed lidské existence, není jen proklamována nevyslovitelná blaženost jako budoucnost člověka, jejím prostřednictvím se teprve dosáhne konečná vážnost křesťanského pojetí člověka. Tento Bůh, který je takto "Bůh s námi", není jen neobsáhnutelné tajemství, jež i v bezprostředním nazírání Boha zůstává radikálním tajemstvím, a proto ho může lidské poznání vydržet jen tehdy, když toto poznání nalezne své vlastní naplnění v lásce, která jediná je schopna nechat milovaného Boha většího než je vlastní srdce (s jeho touhou po "vysvětlování"). Tento "Bůh s námi" není jen Bůh absolutní svobody, již nezrušitelných rozhodnutí a záměrů, jež je možno vydržet a přijmout pouze v bezpodmínečné kapitulaci lásky, která tuto Boží svobodu miluje jako takovou. Tato neutajená blízkost Boha spíše poskytuje i křesťanské "morálce" její konečnou radikálnost.
V dějinách lidstva a v životě jednotlivce se sice vyskytuje nesčíslně zvráceností, jež podle měřítka struktur podstaty člověka a jeho konečného světa jsou zvrácené, a proto a z tohoto důvodu jsou z hlediska lidské mravnosti negativní. Přesto však uvedené nedostatky neruší ve skutečnosti tento konečný kladný vztah k Bohu, sama sebe sdělujícímu a nezakrytě blízkému. (Existuje mnoho "objektivních hříchů", jež neznamenají žádnou "subjektivní vinu", a proto neruší spásu, jak učí teologie vyučovaná na školách.)

Avšak může se stále přihodit, že svoboda člověka uskuteční na konkretních případech týkajících se mravnosti uvnitř tohoto světa svůj záporný vztah k Bohu takovéto absolutní blízkosti, aniž by si to znovu výslovně uvědomovala. A pak je dáno to, co v křesťanském smyslu teprve vytváří hřích ("těžký hřích"). Neboť ten představuje nejen záporný vztah vůči objektivním strukturám člověka a světa, ale také i záporný vztah k přikázáním Boha, který tyto struktury (avšak právě jen vůlí, která je v souladu s podmíněností a omezeností těchto struktur) chce. Hřích je i záporný vztah k samotnému Bohu v jeho blízkosti vůči nám, zápor svobody člověka, jež vypovídá službu nejradikálnějšímu dobrodružství Boží lásky a lásky vlastní.

Přebývat uprostřed blízké nepochopitelnosti Boha, sám být Bohem milován tak, že první a poslední dar je sama nekonečnost a nepochopitelnost, to je současně děsivé a blažené. Avšak nemáme volbu. Bůh je s námi.


Čtení z dnešního dne: Pátek 24.11.

1 Mak 4,36-37.52-59; Lk 19,45-48

Komentář k 1 Mak 4,36-37.52-59: Radost a obnova národa začala obnovou chrámu. Jsou ovšem národy, které při svém vzniku chrámy boří.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...