Navigace: Tematické textyOOsobnosti, svatí Kolakovič Tomislav Poglajen - profesor Dobrodruh v Ježíšových službách legendární profesor Kolakovič

Dobrodruh v Ježíšových službách legendární profesor Kolakovič

Václav Vaško

Kdo byl Kolakovič?

Kdo byl Kolakovič? Chorvat, který se stal světoobčanem, jezuita, který opustil řád, ale nepřestal být jezuitou. Podle někoho byl prorok, div ne světec. Podle jiných „dobrodruh a megaloman“, „tajný vatikánský agent“, „zakuklený komunista“, podle StB „špion světového formátu“. K dovršení všeho nebyl Kolakovič, ale původně se jmenoval Poglajen.

Tomislav Poglajen se narodil 8. září 1906 v chorvatské Podgorici. Šestnáctiletý vstoupil do řádu, maturoval u jezuitů v Travniku, filosofii vystudoval ve Valse près de Puy ve Francii, teologii v belgické Lovani, sociologii v Paříži a Lille, spiritualitu východních církví na papežském Orienálním ústavu v Římě. V době dvouleté přestávky mezi studiem filosofie a teologie, obvyklé u jezuitů, vyučoval v travnickém gymnáziu francouzštinu a filosofickou propedeutiku a redigoval revui Život, vydávanou jezuity v Záhřebu. Jeho polemiky s ideologiemi odporujícími křesťanskému světovému názoru -- s fašismem, nacismem, komunismem -- vzbuzovaly pozornost. Doktorem teologie se stal v Lovani, kde byl také v roce 1935 vysvěcen na kněze.

Jeho duchovní a intelektuální formaci ovlivnily takové osobnosti jako zakladatel personalismu Emmanuel Mounier, jeden z ideových otců Evropské unie Robert Schuman nebo zakladatel jocismu, abbé a pozdější kardinál Joseph Cardijn. Během svých pařížských studií se Kolakovič v rámci příprav na svůj nestandardní apoštolát stal na čas dělníkem a medikem. Kromě své mateřštiny a klasických jazyků mohl přednášet německy, francouzsky, italsky, rusky, později i anglicky. Naučit se slovensky či česky neměl čas, ale jeho nádherné všeslovanštině rozuměl každý.

Od roku 1940 přednášel sociologii na záhřebském filosofickém institutu. Téhož roku se stal profesorem sociologie a morální teologie u jezuitů v Sarajevě. Když se v roce 1941 Chorvatsko stalo polofašistickým státem s německými a italskými okupačními zónami a o Kolakovičovu publikační a přednáškovou činnost se začalo zajímat gestapo a chorvatská bezpečnost, uklidili ho řádoví představení do Splitu, kde bylo pod italskou správou o něco bezpečněji. Ve Splitu začal Poglajen vystupovat pod dívčím jménem své matky -- Kolakovič.

Problémy však měl nejen se státní mocí, ale i se svými řádovými představenými, kteří mu vyčítali, že svou politickou angažovaností ohrožuje komunitu. Namítal, že když jde o obranu zájmů Božích a důstojnosti člověka, nelze mlčet. V lednu 1943, v předvečer pravoslavných Vánoc, vyzval chorvatské katolíky ke společným modlitbám za mír s pravoslavnými Srby. To bylo přespříliš jak pro chorvatské nacionalisty, tak pro katolické fundamentalisty. K dovršení všeho dostal Kolakovič předvolání na italskou vojenskou komandaturu, kde byl vyzván, aby opustil jejich okupační zónu, jinak že bude vydán Němcům. Tehdy padlo jeho rozhodnutí přemístit se na ještě relativně svobodné, Němci dosud neokupované Slovensko. Glejt, který na cestu dostal od záhřebského arcibiskupa Stepinace, mu pak na Slovensku pootevíral mnohé dveře, ne však všechny.1

Slovenský apoštolát

Na území Slovenského státu vkročil Kolakovič dne 13. září 1943. Přechodně se ubytoval u jezuitů, kde si nepříliš rozuměl s provinciálem Mikušem, který byl přívržencem Tisovým, což Kolakovič nebyl. Přístřeší pak získal v ústředí Sdružení katolické mládeže.

Kolakovič uměl lehce a nevtíravě navazovat kontakt s lidmi. V Bratislavě se tak štastně seznámil právě s těmi funkcionáři Ústředí slovenského katolického studentstva, kteří přispěli k tomu, že spolek sloužící jako odrazový můstek ke kariéře v Hlinkově slovenské ľudové straně se stal základnou opravdové studentské Katolické akce. Ti se stali jeho prvními posluchači.

Kolakovičův apoštolát měl dva rozměry -- organizační a formační. V prvním jako by kopíroval tři okruhy Kristova působení. První, jemuž se nejvíce věnoval, nazval Rodinou. Druhým okruhem byla síť sekundárních a terciárních kroužků, která se téměř bleskově rozšířila po celém Slovensku. Třetím okruhem byla veřejnost. Rodina se stala organizátorem Katolické akce u nás dosud prakticky neznámého jocistického typu. Prostřednictvím už existující Ústřední katolické kanceláře (ÚKK) organizovala exercicie, rekolekce, přednáškové cykly, letní tábory, srazy katolické mládeže.

Termín jocismus je odvozen z iniciál JOC -- Jeunesse ouvrière chrétienne (Hnutí křesťanské dělnické mládeže). Vzniklo před válkou v Belgii, založil je abbé a pozdější kardinál Joseph Cardijn. Když Cardijn na pozvání Rodiny navštívil v roce 1946 Prahu, prohlásil, že Kolakovič byl spoluzakladatelem hnutí dnes rozšířeného v celém křesťanském světě. U nás se však více než dělnickému apoštolátu dařilo apoštolátu studentskému, proto by bylo logičtější mluvit ne o jocismu, ale o jecismu (JEC -- Jeunesse étudiante chrétienne). JOC byl však dříve než JEC, a tak i metodu, stejnou pro obě hnutí, nazýváme zjednodušeně „jocismem“.

Historická odbočka: Základy Katolické akce (hnutí apoštolátu laiků) položil v roce 1922 papež Pius XI., a to encyklikou Ubi arcano. Encyklika zdůraznila povolání každého křesťana ke všeobecnému kněžství. Byla to výzva nám všem pokřtěným, abychom apoštolovali v prostředí nám nejbližším (rodina, škola, pracoviště), které je klerikům prakticky uzavřeno. Krásná idea, ale jak ji uvést do života? Jak opustit zaběhnutou formu katolických spolků, kde hlavní osobou byl kněz (duchovní rádce) a laik jen jeho prodlouženou paží? Jocismus tím, že rozšiřuje odpovědnost za dění v církvi z kněží i na laiky, nalezl na to odpověď. Jistě ne jedinou možnou, ale psychologicky dobře rozpracovanou.

Charakterizují jej dvě hesla. První: „formation par action“, čili -- osobnost se utváří plněním úkolů. Druhé: „Voir, juger, agir.“ Vidět prostředí bez iluzí, takové, jaké je; soudit, uvažovat, jak učinit prostředí, v němž žiji, sebe ovšem také, lepším; jednat -- nezůstávat u snů a řečí.

Spiritualita

Kolakovičova spiritualita byla christologická a ekleziologická. Jeho zásluhou jsme se seznámili s encyklikou Pia XII. O mystickém těle Kristově a pochopili, pokud to vůbec lze, že církev není jen hierarchicky uspořádaná instituce, ale že je to společenství všech pokřtěných, že Kristus svým vtělením v jistém smyslu zbožštil člověka. Kolakovičova formulace: „To tělo, které zemřelo a vstalo z mrtvých, žije v nás, žije v Eucharistii. Účastí na ní vchází do našeho nitra Kristus a s ním celá Nejsvětější Trojice.“2

„Kde zůstalo naše křesťanství“ -- ptal se Kolakovič, když mluvil o barbarství války a o holokaustu -- „jak mohlo dopustit, že se páchají zločiny na milionech lidí? Proti aktivitě zla je třeba postavit aktivitu dobra!“ Jinde řekl: „S Kristem musíme vymáhat pro každého člověka právo na rozvoj jeho osobnosti jak po stránce materiální, tak intelektuální, emociální a duchovní, aby tak mohl svobodně a v souladu se svou přirozeností směřovat k Bohu, smyslu a cíli naší existence.“

O Duchu Svatém řekl, že je „jednou z ústředních skutečností našeho vnitřního života“. Je naším „životním principem“. „Jeho energie pracuje v nás.“ Ve své „Májové meditaci“ označil Marii za „jedinečnou reprezentantku lidství spojenou v hlubině své duše s Bohem“. Cestou, jak „objevit sebe samého a Boha v sobě, jak získat pokoj a radost v duši, je Marie“.

V teologickém kurzu pro laiky Kolakovič kritizoval monopol kléru na teologii. Jeho důsledkem je „sterilita duchovního života jak kléru, tak věřících. Například manželství normují kněží, kteří však neznají jeho hloubku. Věřící dostávali jen základní katolickou výchovu, ale jak uplatňovat Krista v medicíně, diplomacii, advokacii atd., nevědí. V tom jsme zapadli do pohanského dualismu. Obnovu, revoluci světa je třeba začít studiem teologie.“

V některém ohledu Kolakovič jakoby anticipoval koncil. Kromě nezaměnitelné účasti laiků na životě církve zdůrazňoval spolupráci (kolegialitu) všech hierarchických stupňů v církvi. Jsme často neschopni či líní reagovat na skutečné problémy dneška. Ptal se: „Jak je možné hlásat radostnou zvěst evangelia jazykem plným zbožných frází a zaběhnutých klišé?“ Aniž vyslovil slovo aggiornamento, mluvil v intencích Jana XXIII. Také slovo ekumenismus jsme mnozí slyšeli poprvé od něho.

Připravil nás také na liturgickou reformu roku 1965, když už v roce 1944 zaváděl na Slovensku recitované mše svaté a službu lektorů. Biskupům říkal: „Jak můžete nabádat lidi, aby přistupovali často ke svátostem, když jim to neumožníte?“ Přispěl tak k zavedení večerních mší svatých.

Nevyhýbal se ani (k pohoršení puritánů) dosud značně tabuizované sexuální problematice. Říkal: „Byli bychom směšní, kdybychom dnešní mládeži falešně ukazovali křesťanskou čistotu s ignorancí a nevědomostí, kdybychom jim prezentovali křesťanství tak slabé, že nechce o sexualitě nic vědět. (...) Když studujeme anatomicky složení genitálií, plodící části muže a rodidel ženy, musíme obdivovat jejich velkolepost a projevit úctu k Božímu duchu věnujícímu tolik péče a tolik tepla početí a rozvoji plodu. Bůh ví, že matka přijímá do sebe Boží hodnotu, že cesta z hlubin matky vede do hloubek věčnosti.“

Burcující byly i jeho názory sociální. Například: „Je hanbou katolicismu, že mohlo vzniknout něco takového, jako je komunismus. (...) Průkopníky sociální spravedlnosti musíme být my, protože věříme, že každý člověk je druhý Kristus, má božskou hodnotu. (...) Komunismus redukuje člověka jen na hmotu, nástroj. (...) My chceme člověka zaměřeného na Nekonečno.“ V knížečce Základné črty ľudského poriadku, která je stručným, jím autorizovaným záznamem z jeho přednášek o sociologii, čteme: „Hledíme-li na člověka jednostranně a částečně, pak i pořádek na tom založený bude jednostranný, zakrnělý, nelidský. (...) Tyranie se rodí tehdy, když se místo autentického celku vnucuje člověku jen jeho část.“3 Křesťanskému světovému názoru odporuje -- zdůrazňoval -- každá ideologie, která vyvyšuje část nad celek, ať je to rasa, třída, stát, kapitál.

Sotva bychom však se vším, co Kolakovič považoval tehdy za cestu ke spravedlivému uspořádání lidské společnosti, dnes mohli souhlasit, vždyť sociální učení církve od té doby značně pokročilo.

V povstání

Shodou okolností dva tři dny před slovenským povstáním (29. 8. 1944) se konala v Banské Bystrici konference slovenských biskupů, na níž Kolakovič, přizván tamním biskupem Škrábikem, předložil memorandum Pastorácia pre ťažké časy. Navrhoval v něm zřídit, dříve než se Slovenskem přežene Rudá armáda, vedle oficiální duchovní správy duchovní správu tajnou a vyčlenit pro ni vhodné a ochotné kněze.4 Pochopení pro takovou konspiraci biskupové ve svém celku neměli, měli ji však členové Rodiny a jí vedených kroužků. Dá se tak říci, že příští „podzemní církev“ se zrodila tehdy v Banské Bystrici.

Do Bystrice, už povstalecké, dorazil Kolakovič v polovině září 1944. Rychle se zorientoval v situaci, pochopil, že povstání nezorganizovali komunisté, jak tvrdila bratislavská propaganda, ale že je záležitostí širší koalice, a to československy orientované části armády a občanského bloku a komunistů. Přístřeší poskytl Kolakovičovi a jeho „sekretáři“ Vladimíru Juklovi ve své rezidenci biskup Škrábik, jenž byl, podobně jako prešovský řeckokatolický biskup, dnes už blahoslavený Pavol Gojdič, příznivcem, ne-li členem Rodiny.

Co si Kolakovič od povstání sliboval? Podle mě -- dost o tom vím, neboť jsem ho do povstání s Juklem doprovázel a první bystrickou noc spali oba u nás -- šel do něho jako přesvědčený antinacista a antifašista. Kromě toho viděl v povstání možnost očisty slovenského katolicismu od viny Slovenského státu za spolupráci s Hitlerovým Německem a zejména od jeho podílu na „konečném řešení židovské otázky“. Objížděl proto kněze a radil jim, nechtějí-li se zapojit přímo do povstání, aby se alespoň nestavěli proti němu. Moc neuspěl, protože většina slovenského kléru byla se Slovenským státem spjata citově. Nacismus sice odmítala a spojenectví s Hitlerem považovala za nutné zlo, které však ochání Slovensko před ještě větším zlem -- komunismem.

Kolakoviče však přivedly do povstání i dva osobní důvody: V Bratislavě dostal echo, že po něm jde gestapo, které se od povstání začalo na Slovensku otevřeně projevovat. Za druhé doufal, že se mu podaří dostat se přes Bystrici na území SSSR a uskutečnit tak svou vysněnou „ruskou misi“, o níž se hned zmíním. Nebýt československé armádní kontrarozvědky, která ho podezírala, že je sovětským agentem, by se mu to i podařilo. Těsně před nastoupením do kurýrního partyzánského letadla, jímž měl odletět do Kyjeva, byl vojenskou policií odveden k výslechu.5

Po porážce povstání vzali moji rodiče (oba byli členy Rodiny) Kolakoviče s Juklem a čtyřmi francouzskými partyzány do hor, kde v turistické chatě pod Veporem ve Slovenském Rudohoří měli zajištěný úkryt. Když pak sovětská partyzánská jednotka obsadila chatu, uchýlili se Kolakovič s Juklem, Francouzi a sestřeleným americkým letcem, který se k nim přidal, do zemljanky, kterou si už předtím prozíravě vybudovali. (Rodiče pak nalezli úkryt u dobrých lidí v Ľubietové.)

Partyzáni, kteří zabrali chatu, nazývali Kolakoviče „báťuškou“. Besedoval s nimi totiž o Bohu, věčnosti a smyslu života. Jednomu z nich zachránil život, když mu vyoperoval už hnisající apendix. Velitel oddílu ho za to jmenoval kapitánem zdravotní služby. Kolakovič to bral s humorem, nicméně legenda, že byl kapitánem Rudé armády, tak byla na světě. Největší pozornost v horách však věnovali Kolakovič s Juklem židovským rodinám skrývajícím se ve špatně zbudovaných zemljankách. Z tajných vojenských skladů, které pod Veporem objevili partyzáni, je pak zásobovali potravinami a léky. Když pak bylo v polovině února 1945 slyšet kanonádu blížící se jižní fronty a partyzánský oddíl se rozhodl ji přejít, přidal se k němu i Kolakovič se svou skupinou a židovskými rodinami.6

V Košicích, kam Kolakovič s Juklem došli po putování Maďarskem v dubnu 1945, došlo z iniciativy bývalého slovenského poslance Pavla Čarnogurského (otce Jána Čarnogurského) k informativní schůzce mezi zástupci církve, vedenými Kolakovičem, a představiteli Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, vedenými místopředsedou vlády Viliamem Širokým. Ten začal útočně, že církev všude, nejen na Slovensku, kolaborovala s nacismem. Kolakovič na to: Proč tedy Hitler považoval vedle „mezinárodního židovství“ a komunismu právě církev za úhlavního nepřítele nacismu? Na faktech pak dokazoval, že církev stála v celé okupované Evropě na straně porobených národů a že ani slovenskou církev nelze ztotožňovat se Slovenským státem. Argumentoval jak pastýřskými listy slovenských biskupů odsuzujícími genocidu Židů, tak vatikánskými demaršemi připomínajícími Tisovu režimu, že stát vydávající se za křesťanský nejedná v duchu evangelia. Široký zaútočil z druhého konce, řekl, že církev se bude muset vzdát majetku, který nebude potřebovat k plnění kultovních úkolů. Kolakovič: Církev by se po zbavení starostí o majetek mohla pak lépe soustředit na úkoly, které nejsou jen kultovní, ale i sociální, charitativní a kulturní. Jediným výsledkem porady byl Širokého příslib, že stát bude s církvi konzultovat otázku konfesijního školství.7 Zůstalo však jen u slibu.

V Košicích se diskutovalo také o tom, zda založit novou katolickou stranu. Nabídka, že by taková strana mohla být založena, přišla od komunistů. Prý by nebyli proti, pokud by byla bez ľuďáků. Kolakovič však varoval. Říkal, že pokud by komunisté vznik „katolické“ strany doopravdy podpořili, pak jen proto, aby ji měli pod kontrolou.8

Kolakovičův exkurs do politiky neznamenal jeho odklon od apoštolátu. Také v Košicích založil kroužek Rodiny, pořádal exercicie a rekolekce a vedl individuální hovory s lidmi. Nemálo úsilí věnoval i tomu, oč se neúspěšně pokusil už v Banské Bystrici, dostat se do SSSR.

Ruská mise

Kolakovič byl přímo fascinován předpovědí duchovní obrody Ruska, jak zazněla ve fatimském zjevení Panny Marie. Proto jeho zájem o východní spiritualitu, proto jeho vztahy k papežskému Orientálnímu ústavu a k papežské koleji Russicum. S Maritainem i jinými francouzskými intelektuály Kolakovič věřil, že ruský národ je jedním z nejduchovnějších národů na světě a že víra v Boha nejenže nebyla dlouhým pronásledováním z ruského lidu vymýcena, ale že ve válce ještě ožívá. Po napadení SSSR Německem (22. 6. 1941) totiž postřehl, že SSSR šlo do války ne s hesly bolševické revoluce, ale ruského patriotismu a že vztah státu k ruské pravoslavné církvi se mění k lepšímu. To ho vedlo k přesvědčení, že fatimská předpověď se blíží k naplnění. Chtěl také -- jako jiní na Západě (Roosevelt, de Gaulle) nebo náš Beneš -- věřit, že v SSSR dojde po válce k jeho postupné demokratizaci.

Od úvah k činům neměl Kolakovič nikdy daleko, a tak se rozhodl, že využije první příležitosti k tomu, aby se do SSSR dostal a na místě zjistil, zda jsou jeho naděje oprávněné. A nejen to, chtěl se dostat k samotnému Stalinovi a diskutovat s ním o tom, že největším omylem Leninovým a bolševické revoluce vůbec bylo, že vyhlásil boj křesťanství a že právě v křesťanech mohli bolševici mít spojence v uskutečňování své ideje sociálně spravedlivého uspořádání světa. Ve svém optimistickém vidění nevylučoval ani to, že by po válce mohlo dojít k navázání diplomatických styků mezi Vatikánem a Moskvou. I o tom chtěl mluvit se Stalinem.

Kolakovičovi záhřebští jezuitští spolubratři však pro takové „fantasmagorie“ pochopení neměli. Kupodivu se však Kolakovičovi dostalo chápavého slyšení u tak zkušeného diplomata, jakými byl Eugenio Pacelli, papež Pius XII., který jeho „ruské misi“ požehnal s jedinou podmínkou, že pokud by se mu ji skutečně podařilo realizovat, bude zásadně jednat jako osoba soukromá, ne jako papežský legát.9

Dne 3. května 1945 přijal Kolakoviče v Košicích sovětský velvyslanec Zorin a sdělil mu, že ho Moskva akceptovala jako neoficiálního mluvčího Vatikánu. Do SSSR odjel Kolakovič 5. května 1945 se skupinou důstojníků NKVD, k nimž byl, jistě ne náhodou, přidělen. O tom, co následovalo, existují dvě verze. Podle první -- zastává ji slovenský historik Jozef Jablonický, opírající se o údajnou Kolakovičovu výpověď před orgány StB, kterou nalezl v archivech -- se Kolakovič do Moskvy vůbec nedostal a už z Bukoviny byl vrácen do Košic. Podle druhé -- o jejíž pravdivosti jsem přesvědčen, neboť ji znám, stejně jako ostatní členové Rodiny, přímo od Kolakoviče -- se do Moskvy dostal. Vylučuji, že by nám neříkal pravdu. Naopak považuji za dost pravděpodobné, že Kolakovič chtěl svou výpovědí před StB vyšetřovatele zmást. Nasvědčovalo by tomu i to, že když jsem se dostal do Ruzyně já, nezajímalo mé vyšetřovatele skoro půl roku nic jiného než Kolakovič a jeho cesta do Moskvy.10

K pochopení následujícího pár slov o sobě: Když jsem se s Kolakovičem po mé povstalecké odyseji opět sešel v Košicích, radil jsem se s ním, zda mám přijmout nabídku vstoupit do naší zahraniční služby. Povzbudil mě, řekl, že by bylo škoda nevyužít takovou příležitost, neboť i svět diplomacie může být rechristianizován jen diplomaty samými.11 Někdy uprostřed léta, to jsem už působil na našem velvyslanectví v Moskvě, mě požádal otec, abych se pokusil zjistit, co je s Kolakovičem, že po něm není ani vidu, ani slechu. Jediným člověkem, kterému jsem v Moskvě důvěřoval, byl farář u Sv. Ludvíka, tehdy jediného katolického kostela v Moskvě, P. Leopold Braun, asumpcionista z New Yorku. Své pátrání jsem tedy začal i skončil u něho. Varoval mě, abych se po něm nepídil, že by to mohlo uškodit jak mně, tak jemu. Braunovi se Kolakovičovy „ruské plány“, o nichž jsem ho informoval, vůbec nelíbily. Povzdechl: „Opět jeden západní intelektuál, který se domnívá, že se Sověty je možná nějaká smysluplná dohoda.“12

Do Československa se Kolakovič vrátil na podzim roku 1945. Braun se v SSSR stal persona non grata v prosinci 1945 a já v dubnu 1946. S Kolakovičem jsme si pak v Praze o našich „ruských zkušenostech“ leccos řekli. Pokud jsme nějaké iluze o zemi Sovětů měli, konfrontace s realitou nás z nich dokonale vyléčila. Jediné, o čem Kolakovič zůstal přesvědčen, bylo, že fatimské proroctví o duchovní obrodě Ruska se naplní. V tom se nemýlil. Jeho „ruskou misi“ uskutečňují v současné době odchovanci jeho slovenských žáků.

Kolakovič tedy v Moskvě byl. Se Stalinem, který právě dlel na konferenci vítězných mocností v Postupimi, se sice nesetkal, nicméně slyšení s představiteli politbyra se mu dostalo. Ty však náboženská problematika nezajímala. Odkázali ho na předsedu Slovanského výboru, generála Alexandra Gundurova, osobu spíše reprezentativní než kompetentní. Jeho mise tím skončila.

Nicméně obohatila Kolakoviče o sovětskou zkušenost. Banskobystrickému biskupu Škrábikovi řekl: „Komunisté, s nimiž jsme mluvili během povstání, jsou ve srovnání s ruskými snílkové. Sovětský komunismus je na hony vzdálen naší civilizaci.“13

Pražské intermezzo

Po svém návratu z SSSR a krátké zastávce na Slovensku přenesl Kolakovič své působení do Prahy, kde se u příležitosti Světového studentského kongresu konal i kongres Pax Romana. Někteří jeho účastníci, týkalo se to zejména polské delegace, byli pod vlivem sovětské propagandy. Kolakovič se pokusil zbavit je iluzí o sovětském „ráji“. Hlavní Kolakovičovou starostí však bylo rozšířit ideje, s nimiž přišel před rokem na Slovensko, na celou republiku. Půdu mu k tomu připravili bratislavští členové Rodiny Krčméry a Jukl, kteří přijeli po válce do Prahy dokončit svá studia medicíny, resp. přírodních věd, a založit českou větev Rodiny. Josef Zvěřina o nich řekl: „Oba rozpoutali v Praze skutečnou Katolickou akci, měli totiž zkušenost se slovenskou Katolickou akcí z dob Slovenského státu, a my jsme se od nich moc museli učit.“14

Nicméně pražská Rodina dostala právě pod vlivem Zvěřiny („pater Familiae“), a možná ještě více profesorky Univerzity Karlovy Růženy Vackové („mater Familiae“), poněkud jiný charakter než bratislavská, podobala se více univerzitnímu semináři než jocistickému kroužku. „Ortodoxní“ kolakovičovci Krčméry s Juklem nazývali schůzky u „pani profesorky“ Růženčiným salonem. Zvěřina to viděl takto: „Rodinu jsme chápali jako společenství založené spíše na bytostném a vnitřním souznění a zaměřené na apoštolát, jak doba žádá. Silvo Krčméry a Vlado Jukl by měli dostat papežské vyznamenání za svou činnost tady, i když neuznávali naši linii, viděli v ní spíše ‚rodinné dýchánky‘, a tak docházelo mezi námi často k napětí a sporům.“15

Zvěřina si poněkud odporuje, na jedné straně říká, že jsme se od „bratislavských“ „moc museli učit“, na druhé straně říká, že nám „pražským“ šlo o „bytostné a vnitřní souznění zaměřené na spoštolát“, jako by „bratislavským“ šlo o něco jiného. Podle mě nebyl rozdíl v podstatě apoštolátu, ale v metodice práce. „Pražským intelektuálům“ připadalo striktní dodržování jocistických hesel značně naivní. Kromě toho zejména „paní profesorka“ si dělala legraci z dodržování zásad konspirace, kterou Jukl s Krčmérym prosazovali. Říkala: „Nemáme co skrývat!“ Ani pozdější ruzyňská zkušenost ji nepoučila. Růžena Vacková šla do všeho s otevřeným hledím. Kdo však měl jak pro konspiraci, tak pro jocistickou metodu pochopení, byl P. Oto Mádr, který do Rodiny přišel po návratu z římských studií až v březnu 1948 a s Kolakovičem se nikdy nesetkal. Mádr pochopil, že v době pronásledování církve je „katakombální“ způsob pastorace i laického apoštolátu nevyhnutelný. V Mádrovi tak získali Jukl s Krčmérym silnou oporu a je jistě zásluhou všech tří jmenovaných, Zvěřiny jistě také, a mnohých nejmenovaných, že například Česká liga akademická a Sdružení katolické mládeže přestaly být tradičními katolickými spolky a přešly na buňkový či kroužkový systém práce. Začátkem roku 1949 nebylo snad už v Praze, Brně, Olomouci fakulty, kde by nepůsobil nejméně jeden kroužek Katolické akce jocistického typu.

To vše se už dělo bez bezprostředního Kolakovičova vlivu. Nicméně bez jeho autority a bez dveří, které za svého krátkého pražského pobytu v roce 1945 pootevíral, by se Katolická akce u nás tak úspěšně nerozvinula a sotva by i přečkala dobu více než čtyřicetileté komunistické totality. Z osobností české poválečné církve, které se Kolakovičovi podařilo získat pro své koncepce, se zmíním jen o těch, o nichž to bezpečně vím. Byli to: rektor kněžského semináře Josef Beran, ředitel salesiánského ústavu v Praze Štěpán Trochta, františkán Jan E. Urban, dominikán Metod Habáň, jezuité Adolf Kajpr a František Mikulášek, ThDr. Alexandr Heidler (pater Křišťan ze Svobodné Evropy) a ThDr. Antonín Mandl.

Koncem listopadu 1945 odjela na studie do Říma první poválečná skupina našich bohoslovců (mezi nimi nynější biskup Jaroslav Škarvada a nedávno zesnulý rektor Nepomucena Karel Vrána). V autobusu s nimi jel také Kolakovič, jenž chtěl ještě začerstva podat Svatému otci zprávu o neúspěchu své „ruské mise“ a o svých zkušenostech ze země těžce postižené válkou. Pius XII. jej uvítal žertovně: „Je pravda, otče, že jste se stal Slovákem?“ Na Vánoce byl Kolakovič opět na Slovensku.

Aféra na Slovensku 1946

Dne 24. března 1946 přinesla ČTK zprávu, že na Slovensku bylo odhaleno neoľuďácké spiknutí v čele s bývalými funkcionáři Hlinkovy mládeže JUDr. Štefanem Chalmovským a Ing. Josefem Vicenem a že duchovním vůdcem celé akce je profesor Kolakovič. Ten prý, jak říkala zpráva, v roce 1943, kdy přišel na Slovensko, „navázal styky s Hlinkovou mládeží a pod rouškou sociologických přednášek pořádal zpravodajské kursy, organizoval ilegální skupiny, tzv. Rodiny, nepracoval v nich však proti nacismu, ale proti socialistické ideologii. (...) Své stoupence nabádal, aby se vetřeli mezi účastníky slovenského povstání a snažili se získat zásluhy, a tím také vlivné postavení ve vysokých úřadech znovu vybudovaného státu.“16

Z uvedené snůšky lží je pravdivé jen to, že neoľuďácké podzemí existovalo a že členové Rodiny Chalmovský a Vicen byli jeho aktivními účastníky. Vše ostatní je konstrukce, svědčící o dvojím: o moci, kterou komunisty řízené ministerstvo vnitra disponovalo dávno před Únorem, a o naplnění obavy, kterou Pius XII. vyslovil v roce 1939 při audienci, kterou poskytl biskupu Buzalkovi: „Jedno je, co nás naplňuje obavou, (...) že na tak zodpovědném státnickém místě stojí náš kněz dr. Tiso. (...) V budoucnu může hněv lidu za pohnutých okolností přenést odpovědnost na kněze anebo na církev a pak se mstít v té mylné domněnce, že to dělali kněží a církev.“17

Státní bezpečnosti se odhalené spiknutí hodilo k zátahu na Katolickou akci. V lednu 1946 byli mezi jinými zatčeni i Jukl a Krčméry. „Kde je Kolakovič?“ ptali se. Nevěděli, ani když byli zbiti do krve. Nic netušící Kolakovič dával právě exercicie kněžím v Trnavě. Když se od Pavla Čarnogurského dověděl, co se děje, sám se přihlásil na policii. Půl roku pak strávil ve vyšetřovnách StB v Praze a Bratislavě. Na svobodu byl propuštěn z příkazu bratislavské prokuratury, která uměla oddělit akci politickou od náboženské.18

Podruhé v Praze

Po propuštění z vyšetřovací vazby se Kolakovič přemístil do Prahy, kde doufal, že spíše unikne pozornosti StB. Ubytoval se v klášteře lazaristů na Malé Straně. Do ukončení jeho pobytu v ČSR mu zbýval měsíc. Je až neuvěřitelné, co za tu chvíli stihl, s kým vším se setkal, o čem všem jednal, co vše doporučil přeložit, zařídit. Jeho zásluhou byly například zavedeny v Praze slovenské mše. Dověděl se totiž, že v Praze existuje kolonie slovenských dělníků, kteří sem přijeli s celými rodinami za prací. Bydleli ve stísněných podmínkách v nouzových barácích. Rozhodl se, že je navštíví, a vzal nás několik s sebou. Přijetí, které bylo zpočátku vyčkávavé, se brzy změnilo v srdečné. „Konečně má někdo o nás zájem, dosud jenom komunisté přišli k nám před volbami agitovat,“ říkali. Stále větší zástup nás doprovázel od baráku k baráku. Všude stížnosti a bolesti. A Kolakovič nám přiděloval úkoly, komu čím prospět. Sám zařídil, že od příští neděle sloužili pro ně lazaristé u Sv. Salvátora, kde je dnes akademická farnost, slovenské mše svaté.

Republiku Kolakovič opustil dne 1. srpna 1946 s transportem belgických repatriantů, do jejichž seznamu jej někdo zařadil. Poslední, kdo ho z pražské Rodiny viděl, byl RNDr. Miloš Lokajíček, který házel za ním, do už rozjíždějícího se vlaku, jeho kufr. O dalším Kolakovičově působení existují jen kusé a ne vždy doložené zprávy. Víme, že byl v Římě, že v době koncilu dával některým koncilovým otcům exercicie, že se v New Yorku shodl v názorech na Sovětský svaz s otcem Leopoldem Braunem (napsal mi to Braun), že se v Indii setkal s Matkou Terezou, že navštívil také Čínu a že někdy koncem sedmdesátých let nechal z Vídně pozdravovat slovenskou i českou Rodinu, některé její členy jmenovitě. Kdy, kde a jak zemřel, se nepodařilo zjistit, ač se zejména Krčméry s Juklem o to velmi snažili. Prý v Paříži. Snad v roce 1981.

Nepřehlédnutelnou Kolakovičovou zásluhou bylo, že položil základy katolického disentu.

Tři sta, snad i více, členů Rodiny a členů od ní odvozených kroužků prošlo vězením. Někteří, jako Mádr, Zvěřina, Vacková, Jukl, Krčméry, Josef Hošek, v něm strávili 15 až 16 let. Kolakovičovi žáci a žáci jeho žáků stáli v době Pražského jara u zrodu Díla koncilové obnovy, organizovali cykly Živé teologie, tajné studium teologie, domovní semináře, tvorbu i distribuci samizdatů a další skryté náboženské aktivity. Byli také u obnovy svobodného katolického tisku v roce 1990. Slovenské sdružení Fatima uskutečňuje Kolakovičovu ideu ruského apoštolátu na mnoha místech bývalého Sovětského svazu.


Poznámky:

1. Srov. Sečkar V., Velký a záhadný Poglajen, in Obnovljeni život, Zagreb, č. 3/1996; Jablonický J., Tomislav Poglajen-Kolakovič na Slovensku 1943--1946, Bratislava, Kalligram 2000, s. 13n.; Slavník J. (pseudonym V. Vaška), Profesor Kolakovič, Studie, Řím, č. 104-106/1986. -- 2. Všechny zde uveřejněné citace jsou ze zápisů pořízených Kolakovičovými posluchači. -- 3. Dr. T. K. P., Základné črty ľudského poriadku (editor Štefan Hatala), Spišská Kapitula, Katolícka akcia spišského biskupstva 1947, s. 9. -- 4. Srov. Proces proti vlastizradným biskupom Vojtaššákovi, Buzalkovi a Gojdičovi, Bratislava, Ministerstvo spravodlivosti v nakladateľstve Tatran 1951, s. 16. -- 5. Mezi československy orientovanou armádní složkou povstání a převážně komunisticky orientovanými partyzány existovala nevraživost. -- 6. Krčméry S. -- Jukl V., V šľapajách Kolakoviča, Bratislava, Charis 1966, s. 30. -- 7. Podle zápisu z porady pořízeného Pavolem Čarnogurským. -- 8. Stejný pramen. -- 9. Moje interpretace toho, co Kolakovič cestou do povstání řekl Juklovi a mně o svých ruských plánech. -- 10. Srov. Vaško V., Ne vším jsem byl rád. Vlastní životopis, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1999, s. 164n. -- 11. Srov. tamtéž, s. 79. -- 12. O pateru Braunovi viz tamtéž, s. 92n. a 102n. -- 13. Tlumočím slova pana biskupa. -- 14. Křížková M. R., Žít jako znamení. Rozhovory s Josefem Zvěřinou, Praha, Zvon 1995, s. 40. -- 15. Tamtéž, s. 41. -- 16. Srov. Lidová demokracie, 23. 5. 1946. -- 17. Z výpovědi biskupa Buzalky v procesu s Tisem, in: Čulen K., Po Svätoplukovi naša druhá hlava, Cleveland 1947. -- 18. Mám to od mírovského spoluvězně JUDr. Petoprstého, dřívějšího prokurátora, jenž Kolakovičovo propuštění nařídil.


Václav Vaško

Autor byl mimo jiné účastník katolického disentu a bývalý politický vězeň. Po roce 1989 publikoval řadu základních objevných prací na téma pronásledování české katolické církve ve 20. století. Zatím poslední je Dům na skále (2. díl), Karmelitánské nakladatelství 2007.

---

Se svolením převzato z časopisu Teologické texty 4/2007.

Tisk   |   Poslat text známému
Témata: Osobnosti, světci, svatí  |  biografie  |  1939 - 1945 (2. sv. válka)  |  1945 - 1948

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

 

 

Náhodný tip

Ponesu jméno František
Jméno František je celý program v kostce. Volba jména dává smysl, neboť František...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz