Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty O Očistec, odpustkyDelší texty Kde je původ víry v očistec? (Aleš Opatrný)

Kde je původ víry v očistec? (Aleš Opatrný)

Očistec je sice produktem přemýšlení, ale…


Striktní zastánci Bible jakožto jediného pramene našich vědomostí o věcech víry ho odmítnou, protože se o něm v ní nic nedočteme. Kritický katolík zapochybuje, kdeže se tento pojem vzal a proč. Někdo se setkal s příliš realistickými obrazy očistce a očistcových muk (například s velmi drsnými obrazy ve verších barokního autora jinak mnoha líbezných písňových textů Adama Michany z Otradovic). A někoho možná také napadne jak to přijde, že dnes řada křesťanů nevěří v očistec, ale snadno a rychle věří v reinkarnaci. Kde je tedy původ víry v očistec?

Historie je to poměrně dlouhá, zde jí jen naznačíme (podrobně je o této otázce pojednáno v knize francouzského historika Jacquese Le Goffa: Zrození očistce, Vyšehrad 2003). Křesťané v prvých desetiletích života církve počítali spíš s brzkým druhým příchodem Ježíše Krista (a tedy s brzkým koncem časů) a teprve ponenáhlu si začali klást další otázky, které se týkaly života na zemi i dalšího osudu těch, kteří zemřeli. Tak například apoštol Pavel v 1. listě Korinťanům v 15 kapitole odpovídá na otázky Korinťanů jak to bude s křesťany, kteří se dožijí Ježíšova druhého příchodu a jak s těmi, kteří už zemřeli. Po čase prvního pronásledování křesťanů bylo třeba hledat odpověď na otázku jak se stavět ke křesťanům, kteří nevydrželi pronásledování a veřejně Krista zapřeli – mohou se vrátit do církve? A ještě později si mnozí kladli otázku, jak je to s lidmi, kteří nežili tak zle, aby bylo třeba uvažovat o jejich zatracení a na druhé straně neprožili svůj křesťanský život natolik správně, aby mohli takříkajíc branou smrti rovnýma nohama do nebe. A tak se v pátém století u svatého Augustina objevují úvahy o očišťování po smrti, které dostaly v dalším vývoji postupně podobu očistce jako stavu (a místa) očišťování zemřelých. Jasně vyslovený pojem očistce se vyskytuje běžně až ve středověku, od konce 12. století.

Populární výklady o očistci z devatenáctého a prvé poloviny dvacátého století byly mnohdy teologicky velmi slabé, zato ve svých obrazech působivé. A tak nechyběly výklady dokazující, že očistec musí být pod zemí, byla barvitě zobrazována očistcová muka a Bůh se tak představoval jako krutý mučitel a žalářník nebohých duší v očistci. Naproti tomu nynější Katechismus katolické církve mluví velmi střízlivě a vrací se k původnímu výchozímu termínu, totiž ke stavu či procesu očišťování: „Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, nejsou-li dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby tak dosáhli svatosti nutné ke vstupu do nebeské radosti. Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem: to je něco úplně jiného než trest zavržených“ (KKC 1030-1031).

Pokud přenášíme na Boha příliš lidské představy, může se stát, že i v oblasti víry očekáváme nutnost plné odplaty zla, které člověk způsobil, a to i tenkrát, když mu bylo odpuštěno. A tak je potom blízko k představě očistce jako místa Boží odplaty, jako instituce, kde nám Bůh chce „oplatit“ ty hříchy, za které nás nepotrestal na zemi. To je představa odvozená spíš ze zkušeností mezilidských vztahů (tak bychom možná jednali my na místě Božím), lidsky pochopitelná, ale ve skutečnosti nesprávná. Lépe věci porozumíme, když si uvědomíme, jaké „zbytky“ po odpuštěných hříších v nás zůstávají: nejen špatné vzpomínky na naše selhání, ale také poškozené mezilidské vztahy, zraněná důvěra vůči sobě samému i vůči Bohu apod. A když se sami sebe zeptáme, jak bychom se s těmito zbytky svých lží, tužeb po pomstě, nepoctivostí a nevraživostí cítili postaveni tváří v tvář absolutní lásce, kterou je Bůh asi si odpovíme, že velmi zle. Proto očištění od zbytků zla, od toho, co naši bytost, stvořenou k obrazu a podobenství Božímu hyzdí, můžeme také chápat jako naši vlastní potřebu. Obrazně řečeno: Boží odpuštění nám otevírá dveře ke vstupu před Boží tvář. My ale cítíme potřebu očištění, abychom před ním mohli v pokoji setrvat. Nejde o to, že bychom si nějak mohli zasloužit odpuštění, jde o to, že se na nás proměňující Boží moc musí projevit, abychom mohli v Boží blízkosti žít.

Je ovšem třeba poctivě říci, že jakékoliv představy o našem stavu po smrti mohou být jen obrazy, poskládané z našich pozemských zkušeností, a jsou proto nepřesné nebo přímo zcestné. Jsme opravdu odkázání na víru v moc a sílu Boží lásky, která nám vyjde vstříc a všechno promění. Pokud ale očišťování a očistec pochopíme tak, jak je uvedeno výše, uvidíme v očistci spíš projev Boží péče o člověka než akt odplaty nebo „žebřík z nejistoty“. Předpokládá to ovšem, že očistec nebudeme chápat jako akt Boží pomsty nebo jako „peklo na dobu určitou“ či jako instituci, kde lidské modlitby za duše v očistci „přemůžou“, „přesvědčí“ Boží spravedlnost, aby se duše do nebe dostala. Bohužel řada lidových představ a špatných postarších populárních výkladů o očistci má právě tyto nešťastné podoby. Naproti tomu třeba mystické zážitky svatého Jana od Kříže mluví o očistci jako o místě nesmírně silného projevu Boží lásky, se kterou se duše chce spojit, ale nemůže jí ještě dosáhnout – a v tom je její očišťující utrpení.

Modlitba za duše v očistci má nepochybně svůj smysl, jen je třeba dbát na to, aby jí člověk nepochopil jako jakousi snahu „přetlačit“ milého Pána Boha z pozice soudu dopozice milosrdenství. Tyto modlitby jsou spíš projevem naší lásky k zesnulým, našeho vědomí, že i po smrti k sobě patříme. Když si totiž věřící člověk uvědomí bolest dluhu lásky vůči bližním (a nejpalčivěji vůči nejbližším), kteří zemřeli a pro které zde na zemi už nelze nic udělat (květiny a náhrobky toho mnoho nespraví) může být dobře disponován, aby jim projevil svou sounáležitost a lásku po smrti modlitbou. A také tehdy, když si uvědomíme, že jsme třeba zůstali mnohé dlužni těm, za které jsme měli nějakou zodpovědnost a oni nežili také díky našim zanedbáním tak dobře, jak měli, můžeme najít v modlitbě „za duše v očistci“ poctivé řešení problému. Má-li ovšem někdo představu, že očistec je jakési vězení, kam Pán Bůh duše „zamkne“ a my je máme svými modlitbami z tohoto vězení „vysvobodit“ (případně to má zařídit nějaký světec nebo Panna Maria svým vlivem), potom je zřejmé, že toho o moci Boží lásky, projevovaní vůči člověku, mnoho neví. Čili že má chabou představu o moci a síle vykoupení skrze Krista.

Zdá se, že jsme jako katolíci prošli v posledních stu létech zajímavým vývojem: zatímco většina katolíků před sto léty Bibli prakticky ke své víře neužívala a nepotřebovala, jsou dnes i mezi katolíky mnozí, kteří mají dojem, že lze brát ve víře vážně jen to, co doslova najdeme v bibli. A nepočítají s prostou skutečností, že pokud se víra žije, tak se také nutně dál domýšlí. Očistec jako takový je skutečně „produkt přemýšlení“, ale jeho výchozí body: svatost Boží, potřeba vykoupení a neslučitelnost hříšnosti člověka se svatostí Boha, jsou základní zjevené kameny víry, které Písmo zřetelně vyslovuje. Z nich je nauka o očistci „vystavěna“. Že touha po názornosti a snaha odpovědět na zvědavé otázky, které člověk klade, vede mnohdy k nepřesným a třeba i obskurním výkladům, je opakovanou zkušeností v životě církve. Proto je dobré držet se střízlivých a věcných výkladů (jako jsou například současném Katechismu katolické církve) a z jejich inspirací – nikoliv z pochybných zdrojů - vystavět naši zbožnost.


Čtení z dnešního dne: Sobota 25.11.

1 Mak 6,1-13; Lk 20,27-40

Komentář k 1 Mak 6,1-13: Král Antioch, který šířil násilí, umírá v zoufalství. Na konci církevního roku mohu vzpomenout na všechny pronásledovatele církve. Ne s pocitem msty a zadostiučinění, ale spíš s lítostí…

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Don Giacomo Jakub Alberione (svátek 26.11.)

(25. 11. 2017) První systematický apoštol médií ve XX. století

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...