Sekce: Knihovna

1. O očistci v Bibli

Dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.

z knihy O očistci z různých úhlů pohledu (Z knihy Zrození očistce) , vydal(o): Vyšehrad

Křesťanská myšlenka očistce dostala podobu přesného dogmatu – katolického, neboť církve vzešlé z reformace ji odmítly – až v 16. století na tridentském koncilu. Katoličtí vykladači dogmatu očistce Bellarmin a Suarez po Tridentu poukazovali na více biblických textů.

Starý zákon

Z textů Starého zákona přijímala starověká i středověká teologie, od sv. Augustina až po sv. Tomáše Akvinského, za jakýsi důkaz existence víry v očistec pouze jednu pasáž z 2. knihy Makabejské :

„Všichni dobrořečili Hospodinu, který spravedlivě soudí a zjevuje skryté věci. Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo, a jak hřích byl příčinou toho, že někteří padli. Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.“ (2. Makabejská 12,41–45)

Nový zákon

A jak je to s Novým zákonem? Svou roli sehrály zvláště tři texty.

Ten první je z evangelia Matoušova (Mt 12,31–32):

„Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“

Text zásadního významu. Nepřímo – ale výklad uvedením předpokladů byl v křesťanství obvyklý a připadá mi zcela logický – počítá s tím, že je možné vykoupení hříchů na onom světě.

Druhým textem je příběh (příběh ve smyslu „exemplum“) o boháči a Lazarovi z evangelia Lukášova (Lk 16,19–26)

„Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi (do lůna A.); zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ,Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ,Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘“ (Lk 16,19–26)

Text poskytuje, pokud jde o onen svět, trojí upřesnění: peklo (Hádés) a místo, kde čekají spravedliví (lůno Abrahamovo), jsou blízko sebe, protože z jednoho do druhého je vidět, ale zároveň je odděluje nepřekročitelná propast; v pekle panuje ona charakteristická žízeň, kterou Mircea Eliade nazval „žízní smrti“ a kterou najdeme v základech refrigeria; a konečně, místo, kde čekají spravedliví, je označeno jako lůno Abrahamovo. Lůno Abrahamovo představovalo první ztělesnění křesťanského očistce.

Posledním textem je pasáž z Pavlova Prvního listu Korintským (1 kor 3, 13-15)

„Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm“.