Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Navigace: Tematické texty S Smrt, umíráníDelší texty Jak správně porozumět odpustkům?

Jak správně porozumět odpustkům?

Zvláště začátkem listopadu povzbuzujeme věřící, aby se modlili za zemřelé a tím jim také získávali odpustky. Mnoho z nich chápe důležitost této modlitby, ale nauka o odpustcích je pro ně dnes těžko srozumitelná a někdy i my samotní s tím můžeme mít problémy.

Proto by nebylo od věci se trochu nad tímto tématem zamyslet. Vyjděme z článku, který vyšel v časopisu Communio 2000/1 jehož autorem je pomocný římský biskup Rino Fisichella, který je také profesorem fundamentální teologie na papežské univerzitě Gregoriana v Římě.

Od začátku se snaží, aby náš pohled byl na tuto nauku zaměřen ne z právního hlediska, který vyjadřuje terminologie jako „časný trest, částečný odpustek, plnomocný odpustek“, ale z úhlu Božího milosrdenství a odpuštění.

Abychom to lépe pochopili, podívejme se na dějinný vývoj nauky o odpustcích. Můžeme říci, že do 7. století mělo odpuštění hříchů spáchaných po křtu převážně veřejný charakter. Hříšník, aby byl znovu přijat do společenství, tedy aby mu bylo odpuštěno, musel žít kajícím životem a byl vázaný k plnění některých tvrdých kajících skutků, které mu byly uloženy biskupem. Tedy dnešní rozlišení mezi vinou hříchu a trestem za hřích bylo spojeno. A rozhřešení a návrat do života církve nastal až po vykonaném pokání.
Zajímavé je to, že i v této době na této cestě hříšník nebyl sám, byl doprovázen modlitbou společenství, prosbami kněží a přímluvami mučedníků.

Od 7. – 11. století se začíná rozvíjet ušní zpověď, a tedy i soukromé pokání. A zde dochází k rozlišení mezi „vinou“ hříchu a „trestem“(nápravou) za hřích, který musí být odpykán. Kajícník dostal rozhřešení a potom činil pokání, které bylo dáno přesnými tarify za spáchané hříchy (knihy pokání). Po vykonaném pokání kajícník věděl, že jeho trest za vykonaný hřích je smyt.
A právě v 11. století vznikají první odpustky. Biskup, pro prosebnou modlitbu Církve, začíná odpouštět v celku nebo v části formy pokání uložené kajícníkům kněžími. Zde vlastně vzniká tzv. částečný nebo plnomocný odpustek. Dělalo se to pro to, aby uložené pokání mohlo být v přístupnější a snadnější formě.

Od 13. století už je používání odpustků uzákoněno a postupně přeformulováno, kdy odpustky přestávají být vázány na formu uloženého pokání, protože přestože kajícník chce napravit to, co způsobil hříchem, tak pouze vlastním snažením, tedy oním „trestem“ nemůže odstranit všechny následky svých hříchů, a proto potřebuje pomoc Církve, která čerpá z lásky samotného Pána, z jeho milosrdenství a ze svatosti svých světců a doplňuje, to co on není schopen napravit. To je to, co Pavel VI. říká, když těsně po 2. vatikánském koncilu vyhlásil dokument Indulgentiarum doctrina, v níž se předložilo široké vysvětlení významu odpustků a jejich praxe mezi věřícími: „Když totiž věřící získávají odpustky, chápou, že vlastními silami by nebyli schopni napravit zlo, které způsobili…

Díky tomuto oddělení od formy pokání, tak je možné tyto odpustky vyprošovat nejenom živým, ale také zemřelým. Naši snahou a přímluvou církve prosíme Boha, aby odpustil zemřelým jejich hříchy a zahladil jejich následky. Od 15. století je tato praxe již oficiálně vykonávána.

Když bychom se pokusili o jakousi syntézu, tak rozhřešením, které kněz nabízí ve jménu Krista a Církve, se odpouští vykonané hříchy, ona vina hříchu. Použijeme-li výrok prorokův, tak na ně Bůh více nevzpomíná, hodí si je za záda a je od nich vzdálen, jako je vzdálen východ od západu (srv. Iz 55,7-9).

Ale co nutně nepřináší svátostné rozhřešení, jak se snaží objasnit tridentský koncil ve svém dokumentu Decretum de indulgentis (4. 12. 1563), tak je odpuštění následků hříchů. Tedy nezůstávají hříchy, nýbrž to, co v nás hříchy vytvořily. A to má dopad osobní a dopad na celé společenství. Tak pokračuje papež Pavel VI: „Když totiž věřící získávají odpustky, chápou, že vlastními silami by nebyli schopni napravit zlo, které způsobili hříchem sobě samým a celému společenství

Dopad osobní znamená, že hřích nás postupně zbavuje obranyschopnosti a síly se mu postavit v určité oblasti. Můžeme mluvit o jakýchsi okolnostech, které nás nakonec vždy vedou k vykonání stejných skutků.

Příklad: Přirovnal bych to k člověku, který měl problém s alkoholismem. Prodělal protialkoholní léčení, které bylo úspěšné. Ale pokud se znovu dostane do stejného prostředí, tedy okolností (na cestě do práce potká několik hospod, dá se zlákat kamarády), tak upadne znovu do stejného problému.

Dopad na celé společenství spočívá v tom, že hřích je nejen obrácen proti Bohu, nýbrž je také skutkem, který rozbíjí církevní společenství. Tento rozměr plyne z toho, že jsme křtem začleněni do mystického těla Kristova (srv. Ef 4,4-6). Pavel VI pokračuje: „Používání odpustků nám kromě toho sděluje, jak intimně jsme jedni s druhými spojeni v Kristu a jak nadpřirozený život každého z nás může prospívat druhým, aby také oni mohli být snadněji a intimněji spojeni s Otcem.“ Můžeme tedy mluvit o jakési sounáležitosti mezi sebou navzájem v dobrém i zlém, jak o tom mluví i současný papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi, č. 48: „měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém.“

Příklad: Pokračoval bych naším alkoholikem, který když hřeší opilstvím, tak svým hříchem ovlivňuje druhé. Rodina má strach, kdy a v jakém stavu přijde, co vyvede, komu ublíží. Navíc často bývá v takovýchto rodinách problém s penězi, protože je propije. To všechno jsou důsledky jeho hříchu, které ovlivňují druhé.

A právě odpustky chtějí zasáhnout tuto situaci. Chtějí člověka vymanit, osvobodit z toho, co hřích v nás vytvořil, z náklonnosti znovu udělat totéž a narovnat to, čím jsme ublížili druhým, obnovit duchovní jednotu.

Když z této perspektivy budeme mluvit o částečném a plnomocném odpustku, pak se to bude týkat především mé angažovanosti, mé lásky k druhému nebo touhy se sebou něco dělat.

Kdybychom tedy měli vyjádřit, co odpustky jsou, řekli bychom, že je to Boží milosrdenství, které Církev, v síle tajemství Kristova vykoupení a její vlastní svatosti, nabízí věřícím, aby zakusili plnost odpuštění až v nejzazších důsledcích hříchu.

Na závěr pan biskup přidává moudrou poznámku ohledně toho, že odpustky nejsou jediný způsob, který je nabídnut věřícím k obdržení odpuštění následků hříchu. Mezi další prostředky patří slavení Eucharistie, přímluvná modlitba, … Není správné tedy ani odpustky absolutizovat, ani je ignorovat, protože jejich praxe vede ke skutečnému dobru pro duchovní život.

 

 

Zpracováno podle článku Rino Fisichella:
Odpustky a Boží milosrdenství, Communio 1/2000, str. 86–95.

Redakčně upraveno


Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…