Pravdivé poznání sebe sama může být bolestivé, ale v posledku je osvobozující a jeho následky jsou Boží láskou léčeny. Bez této „léčby“ bychom se před Bohem museli jen navěky stydět – a to i tehdy, když nejsme zrovna vrazi nebo lupiči.
Nebe – je na co se těšit
Nebe je především naplněním našeho vztahu s Bohem, tedy plnost lásky, úplné ponoření do Božího milosrdenství. Není to sladký dort pro hodné žáčky, ale naplnění Boží touhy po nás. Tedy touhy, abychom byli s ním, a to už bez stínů a zábran hříchů, které nám „na prahu nebe“ (tedy v očistci) budou beze zbytku zahlazeny.
Kdo má rád překvapení, má se na co těšit! Kdo je bázlivý a chce mít všechno předem jisté, měl by v této věci mít odvahu věřit, svěřit se Bohu a těm, kdo nás v nebi jistě očekávají, tedy Panně Marii a svatým.
Soud – nejen důvod k obavám
Bývá to u mnohých místo spíš obávané než s nadějí vyhlížené. Soud Boží znamená plnou a neúplatnou pravdu o nás samotných. Ta ovšem není jen utěšená a krásná. Soud ale není jen k tomu, aby odsoudil, ale k tomu, aby nestranně posoudil, co je v dané věci dobré a co ne. A víra nám říká, že v těsném závěsu za Božím soudem jde jeho milosrdenství. Pravda bez milosrdenství by byla krutá. Milosrdenství bez pravdy by mohlo být jen zdánlivé a nic neřešící. Soud toho, kdo nás miluje, tedy nemusí znamenat jen odsouzení, ale také a hlavně osvobození od toho, co sami nejsme schopni unést nebo přemoct.
Očistec - Boží uzdravující péče o člověka
Katechismus katolické církve vlastně nemluví o očistci jako o místu, které lze hledat ve vesmíru, na zemi nebo pod zemí, ale o očišťování. Na rozdíl od nejrůznějších knížek, které přinášejí téměř reportáže z očistce, katechismus očistec nepopisuje, ale mluví o tom, čeho se má očišťováním dosáhnout:
Ti, kdo umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti. (KKC 1030)
Církev nazývá toto konečné očišťování vyvolených očistcem; to je něco úplně jiného než trest zavržených. (KKC 1031)
Katechismus tedy nepopisuje očistec a očišťování jako jakési „peklo na dobu určitou“, ve kterém Bůh drží a trápí nebohé duše, které my máme vysvobodit. Očistec je stav, ve kterém se projevuje Boží uzdravující péče o člověka, která mu má umožnit, aby nezůstal takříkajíc na půl cesty mezi smrtí a věčným štěstím. Aby se mohl těšit z toho, „co Bůh připravil těm, kdo ho milují!“ (1 K 2,9), a nebránily mu v tom jeho hříchy a jejich následky, kterých se do své smrti ještě nezbavil. V takovém pohledu se člověk nemusí jen obávat toho, až v Božím světle uvidí, jak je ještě všelijak zamotán do nelásky, nepravdy a neodpuštění a jak se nemůže chlubit a naparovat. Může se totiž současně těšit z toho, jak bude Boží láskou proměňován do stavu, ve kterém bude schopen tuto lásku bez překážek přijmout. Pravdivé poznání může být bolestivé, ale v posledku je osvobozující a jeho následky jsou Boží láskou léčeny. Bez této „léčby“ bychom se před Bohem museli jen navěky stydět – a to i tehdy, když nejsme zrovna vrazi nebo lupiči.
Modlitby za zemřelé - projev naší solidarity
Ještě dodejme, že naše modlitby za duše v očistci jsou projevem naší solidarity s těmi, kteří nás předešli na věčnost, a mají být projevem naší vděčnosti a lásky k nim, kterou jim před Bohem prokazujeme. Tedy lásky, která se chce přidružovat k lásce, kterou je miluje Bůh.
