Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VelikonoceDelší texty Úvahy o spáse a velikonocích je nutné začít úvahami o smrti

Úvahy o spáse a velikonocích je nutné začít úvahami o smrti

Úvahy o významu velikonoc jsou ve skutečnosti úvahami o naší záchraně - spáse. Ta se uskutečnila skrze utrpení a vzkříšení našeho Pána, Ježíše Krista. Vyprávění o jeho utrpení tvoří zřejmě nejstarší jádro evangelií, okolo kterého pak celá evangelia krystalizovala.


Smrt a velikonoce
Úvahy o spáse a velikonocích je nutné začít úvahami o smrti.

Když totiž o ní uvažujeme, dotýkáme se kořene lidské existence. Mnohé lze totiž v životě nevidět, obejít, pominout a vytěsnit - ale smrt zde stojí jako jistota závěru a zároveň jako radikální protiklad všech životních snah.

Křesťanství nabízí na tuto opravdu základní otázku lidského bytí nejpádnější odpověď: Ježíšovu smrt. Evangelia ji líčí bez velkých emocí,bez popisů detailů utrpení, zato s naprostou zřejmostí, že zde šlo o skutečnou smrt, provázenou utrpením, nenávistí, opuštěností, že šlo o smrt v podstatě zbytečnou, předčasnou, o takovou, s jakou se setkáváme i v našem životě.

Evangelia podávají zvěst o tom, že Ježíš, známý posluchačům svými velkými činy, díky zradě a nespravedlnosti bez jakékoliv pomoci umírá. Jeho smrt můžeme porovnat se smrtí svou. Velikost Ježíšovy smrti pak spočívá v tom, že takto zemřel nevinný, ten, který patřil zcela Bohu, kdo nebyl "potrestán" za svou nespravedlnost. A protože Ježíš na sebe přijal takovouto smrt, znamená to, že takováto drsná, nespravedlivá, ale v lidstvu velice častá smrt není něčím, co by muselo vést nutně od Boha pryč, že je dokonce Bohem přijata a může být i cestou k němu.

Ježíšova smrt je ovšem má pro křesťany ještě jiný význam - jako smrt pro (za) někoho, jako smrt zástupná. Tato myšlenka je vyzdvižena ve velkopátečních obřadech zvláště ve čtení z knihy proroka Izajáše a v obřadu uctívání kříže, kdy je uctíván jako nástroje spásy. Když křesťan uctívá kříž, klaní se tomu, kdo na kříži vykonal zástupnou oběť, klaní se celé jeho ochotě k oběti - pokud vzal obsah evangelní zvěsti za vlastní.

Druhé čtení, mezizpěv, ale také obřad uctívání kříže přinášejí ještě další pohled , přítomný hlavně v Janově evangeliu: ukřižování jako povýšení. Je to vlastně ukřižování a povýšení na pravici Otcovu spojené vjedno, jakoby splynuté v jeden celek. Cestou ke vzkříšení a povýšení je smrt v lásce a poslušnosti, anebo naopak - smrt Ježíše je "zajímavá" a přijatelná jen proto, že vyústila ve vzkříšení (viz výše). Tento motiv je potom svátostně a velmi účinně vyjádřen v přijímání, které člověka přivádí do kontaktů s oběma stránkami - vyvýšený nebeský Pán, který zemřel na kříži, nás spojuje ve svátosti s celým tímto tajemstvím.

Fakt smrti a její dosah je liturgií brán velmi vážně a to ne ve sféře citů, dojetí nad smrtí, ale v chápání jejího dosahu a její tragiky vůči vzestupnému směru, který představuje lidský život. Proto by měla být bílá sobota skutečně chápána jako neliturgický den, jako den, kdy si můžeme uvědomit děsivou moc smrti, která byla schopna zmocnit se i původce života, byť na přechodnou dobu. Proto by tento den měl být skutečně dnem "prázdnoty", dnem, který nás určitým pocítěním prázdnoty, vyvolané hříchem a dokonané smrtí, připraví na slavnost vzkříšení. Ta potom patří opravdu do noci, do noci ze soboty na neděli. Ten, kdo pocítil v sobě tmu hříchu a smrti pochopí, co znamená symbol světla, zazářivší do tmy na počátku liturgie velikonoční vigilie. Ale tento symbol světla ukazuje ještě dál: hřích vede ke smrti, jsou to dvě úzce související veličiny, které mají společnou silnou pečeť nicoty a zmaru. Jsou samy o sobě neplodné, nerozvíjejí to, co má budoucnost. A tak jako tma je likvidována světlem, hřích a smrt jsou překonávány tím, co nazýváme vzkříšení. Vzkříšení je novým životem, zcela a plně Božím, který ruší definitivní moc smrti.

Skvělost vzkříšení je opěvována a předkládána velikonočním chvalozpěvem (Exultet). Ten sám ovšem stojí za rozjímání. V mistrné zkratce vidí vzkříšení v souvislosti se Starým zákonem i s životem současného křesťana. Z hlediska liturgického je nevýhodou, že tento chvalozpěv přednáší jednotlivec a společenství jen mlčky naslouchá (s vyjímkou krátkého dialogu stejného, jako v úvodu preface), a nijak svou radost a obdiv neprojevuje.

Jakkoliv je smrt a vzkříšení Ježíše Krista událostí jedinečnou a ojedinělou, nestojí v celých dějinách spásy samo. Je mu zřejmě dobře rozumět jen v souvislosti s jinými velkými Božími činy. Z tohoto pohledu se lze přiblížit k biblickým čtením vigilie , která předznamenávají křestní část bohoslužby. Aby totiž pochopil jedinec velikost záchrany, které se mu dostává křtem, je mu připomenuto čtením ze Starého zákona něco z velkých činů Božích. V našich podmínkách (o velikonocích je ve většině kostelů zima) má celá věc velkou praktickou nevýhodu. Ta čtení totiž vyžadují nejen kladný přístup k Starému zákonu (který mnoho věřících, ale i mnoho kněží nemá), ale i jisté pohodlí naslouchajících (aby nemrzli, netísnili se..). Slyšená čtení by nám potom měla umožnit prožití obdivu nad Boží velikostí, která se zrcadlí v příbězích Starého zákona. Žalm po čtení a závěrečná modlitba tvoří ideální model četby Písma: čtení - rozjímání (při žalmu) - uzavření modlitbou, tedy oslovením Boha na základě slyšeného slova

Po starozákonních čteních se objevuje druhý hlavní bod liturgie Veliké noci: motiv křtu. Pavel v 6. kapitole listu Římanům důrazně ukazuje, že křest nás vnořuje do tajemství smrti a vzkříšení Ježíše Krista, že velikonoční tajemství, tedy smrt a vzkříšení, se dostává účinně do našeho života právě skrze křest. Evangelium dokončí bohoslužbu slova svědectvím o Kristově Zmrtvýchvstání s nímž se ovšem v celé bohoslužbě od samého začátku počítá, ale dál se liturgie opět vrací k motivu křtu a to ve svěcení křestní vody, v eventuelním křtu a v obnově křestního slibu. Tato "křestní část" bohoslužby velikonoční noci řekne ovšem něco jen tomu, kdo alespoň něco ze spojitosti křtu a velikonočního tajemství chápe, jinými slovy tomu, kdo alespoň poněkud chápe tajemství spásy. V křestní bohoslužbě jde totiž o pochopení a prožití toho, co znamená kříž a vzkříšení Ježíše pro nás. V jejím závěru jsme žádáni, abychom znovu vyjádřili svou ochotu odpovědět přiměřeně na dar Božího životem zprostředkovaného křtem - obnovujeme svůj křestní slib.

Eucharistie je nakonec společným slavnostním díkůvzdáním za tajemství smrti a vzkříšení našeho Pána a za tajemství našeho křtu, díkůvzdáním, v němž se samo tajemství smrti a vzkříšení aktualizuje, a my jsme díky křtu schopni tuto aktualizaci prožít.

Neuvažovali jsme ale zatím o zeleném čtvrtku. Proč? Protože to, co se slaví na zelený čtvrtek večer Ježíšovo vzkříšení vlastně předpokládá, ač chronologicky je poslední večeře předřazena soudu a smrti Ježíše. Večeře Páně dnes v církvi totiž není přeci jen vzpomínkou na poslední večeři Mistra s apoštoly ale je skutečnou naší večeří s Ježíšem Kristem ukřižovaným a vzkříšeným, je to dotyk s tajemstvím smrti a vzkříšení skrze svátost. A je to večeře učedníků a večeře zachráněných, těch, kteří uvěřili v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, kteří jsou krví označeni a tak zachránění od věčné smrti, kteří si nechají tímto svrchovaným Pánem sloužit, protože jim nic jiného nezbývá,podobně jako Petrovi, kterému Ježíš myje nohy.

Nakonec se ještě zastavme u starého a dnes bohužel ještě někde přežívajícího Vzkříšení, které do obnovené slavnosti Veliké noci skutečně nepatří. Tato slavnost na konci bohoslužby, kdy z Božího hrobu je vynešena za slavnostního zpěvu "Hle vstalť jest.." monstrance byla opravdu působivá a v ničem si (nepohoršete se) nezadala s pohanskými mysterii - umožňovala totiž tajemně a velkolepě oslavit vzkříšení bájného hrdiny, Pána, Syna Božího. Ale neumožňovala oslavit a prožít vzkříšení naše, byla zcela odtržena od bídy lidského života, kterou však Ježíš přišel řešit. Jistě, Pán byl náležitě oslaven, ale ostatní účastníci zůstávali stranou, jich se to týkalo jen potud, že volali Aleluja a byli více-méně nadšeni. Což není sice málo, ale není to celé a proto je to často deformující. Ani dnešní forma slavení ovšem nezaručuje automaticky plné pochopení. Snaží se ale k němu vést. A odbourává okázalou pompéznost, která je ve velkém nebezpečí, že se stane prázdnou.

Na začátku postu jsme uvažovali o tom, že liturgie je jakési drama, které není jen před člověkem předváděno, ale které žádá, aby člověk sám do něj vstoupil a stal se v jistém smyslu (v jisté roli) jeho účastníkem. Toto platí samozřejmě o liturgii Veliké noci ve zvláštní míře. Ale je třeba domyslet věc i dál. Tento "prožitek dramatu" má podstatně ovlivnit, oplodnit náš všednodenní život, který tvoří většinu z celku našeho života. Je tedy třeba to, co o svátcích prožijeme, natolik do sebe pojmout, aby se to v dalším běhu života spojovalo s událostmi všedních dnů, křesťan neměl na Velikonoce jen více či méně dobrou vzpomínku, ale aby z nich žil. Tomu napomáhají v křesťanském životě tak obvyklé věci, jako je slavení pátku, neděle a mše. Každý pátek může být připomínkou utrpení a smrti Ježíše, může být tedy příležitostí, abychom si připomněli něco, co jsme o Velikonocích pochopili nebo prožili. Rovněž každá neděle je připomínkou, památkou vzkříšení. A každá mše je poslední večeře (kdyby někdo na nás chtěl, abychom ji opravdu jako poslední večeři s Pánem prožívali - kolik mší bychom takto za týden "zvládli"?).

To všechno jsou nám může pomáhat, je-li naše prožívání neseno vírou a je-li spojeno s událostmi všedního života, v němž se odehrává největší část našeho žití.


Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...