Nesmíš mít strach ze strachu. Musíš ho svěřit Pánu - archiv citátů

29.10.2012, Aleš Opatrný (Foto: IMa)

Naděje, kterou přináší křesťanství, zcela mění pohled na život i na smrt

Naděje, kterou přináší křesťanství, zcela mění pohled na život i na smrt

Vděčnost jim i vděčnost za ně

Památka věrných zesnulých nás může vést k nejrůznějšímu přemítání. Nemělo by být jen smutné a ponuré. Že se nám po našich drahých zesnulých stýská není nic divného. Že mnohdy vůči nim cítíme dluhy nějaké péče nebo pozornosti je výrazem naší poctivosti. Ale jděme ještě dál. To první, co bychom mohli a měli uplatnit při vzpomínce na ty, kdo nás v tomto života předešli na věčnost, je vděčnost jim i vděčnost za ně. Obdarovali nás mnohým, co si neseme v našich životech jako bohatství. A oni sami byli pro nás v mnohém obdarováním Božím. Bůh nám jejich prostřednictvím ledacos dal. Stojí za to si udělat jakousi malou inventuru těchto obdarování, zakončenou díkem na jejich adresu i směrem k Bohu.

Prosba o odpuštění

Druhým tématem úvah je solidarita. Nejde totiž v těchto dnech jen o „ubohé duše v očistci“, ale jde stále o nás všechny - ubohé hříšníky. My i zesnulí jsme dlužníky vůči Bohu i vůči bližním. Nenaplňujeme zcela dobré příležitosti v našich životech podobně, jako je nenaplňovali kdysi oni. My všichni tedy potřebujeme Boží odpuštění, a proto o ně prosíme pro zesnulé i pro nás samotné. Za sebe i za ně vyznáváme, že bez Božího milosrdenství bychom byli ztraceni.

Každá zapálená svíčka
nám může zpřítomnit
světlo velikonoční svíce – paškálu

Ryzí křesťanská naděje by pak měla zcela prozářit tyto dny. Je to naděje ve vzkříšení. Apoštol Pavel říká: “ Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli......Ale Kristus z mrtvých stal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ (1Kor 15,17.20). Tato naděje, kterou přináší křesťanství, zcela mění pohled na život i na smrt. Proto každá svíčka na hřbitově nebo v domácnosti nám může zpřítomnit světlo velikonoční svíce – paškálu, tedy té svíce, která je symbolem vzkříšeného Krista, symbolem naší naděje. Ve světle Kristova vzkříšení potom není památka na zesnulé jen prostorem zármutku a vzpomínání, ale je ozářena světlem, které ukazuje k vrcholné budoucnosti. 

Naši zesnulí nám připomínají,
že ani my nejsme v tomto životě navěky

Připojme ale ještě jedno téma k památce zesnulých. Je to fakt smrti, který se nás každého týká. A je to skutečnost, před kterou civilizace, v níž žijeme, často utíká. Smrt tu je a nic nepomůže, když jí člověk nechce vidět nebo před její realitou utíká. Nelze se před ní schovat. Naši zesnulí nám svou smrtí připomínají, že nejsme v tomto životě navěky, že se i nás smrt týká. A že podle toho máme vést svůj život. Ačkoliv to může být pro někoho připomenutí nepříjemné, není marné. Včetně otázky: Jdu ve svém osobním životě víry do temnoty smrti nebo do světla Ježíše Krista, který smrtí prošel ke vzkříšení a tak nám připravil cestu?  
 
Nadpis a mezititulky redakční

[nahoru]

Čtení z dnešního dne: Sobota 29.4. svátek sv. Kateřiny Sienské

1 Jan 1,5 – 2,2; Mt 11,25-30

Komentář k 1 Jan 1,5 – 2,2: Spolupatronka Evropy, žijící v bouřlivém 14. století s jeho temnými i světlými stránkami. Dokázala nežít ve tmě, ale ve světle. Usmiřovala, obnovovala. Dovedu popsat evropské hodnoty a něco pro ně udělat? Nebo jen přijímám výhody?