Někdy jen odpočívám,
jindy se modlím
Velkou část života trávím na cestách ve vlaku. Kdyby se ty hodiny nasčítaly, konečná cifra by byla v řádu roků. Naučila jsem se ten čas využívat maximálně smysluplně i příjemně.
Někdy jen odpočívám, jindy pracuju, otevřu notebook a napíšu nějaký článek, vyřídím e-maily, odpovím na smsky. Často jen pozoruju ubíhající krajinu a modlím se. Nikdo mne neruší a netuší, co dělám a jak to dělám. Mám moc ráda jednu modlitbu, která je i zhudebněná. V podstatě v ní jde o vyjádření úcty Ježíši přítomnému ve svatostánku. Jakmile z okénka vlaku zahlédnu věž nějakého kostela, připomenu si, kdo je fyzicky uvnitř, a hned v duchu spustím:
Klaním se ti vroucně,
skrytý Bože náš…
Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš,
jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš.
Zrakem, hmatem, chutí, tebe nevnímám,
a jen sluchem svým tě jistě poznávám.
Na kříži jsi tajil jenom božství své,
zde je také skryto člověčenství tvé.
V obojí však věřím celým srdcem svým,
o milost tě prosím s lotrem kajícím.
Rány tvé jak Tomáš vidět nežádám,
že jsi Pán a Bůh můj vroucně vyznávám.
Rač mé chabé víře větší sílu dát,
více v tebe doufat, víc tě milovat.
(Z hymnu sv. Tomáše Akvinského, Kancionál č. 712)
Ještě mě to neomrzelo
Naše země je kostelíčky tak hustě posetá a vlak jede tak rychle, že mám tak stále co dělat… Jedu tak někdy non stop i několik hodin. Ještě mě to neomrzelo. Do toho se každou chvíli za oknem objeví hřbitůvek, tak mezi to střihnu střelnou modlitbu za zemřelé a zase pokračuju. Přece ten čas neprozahálím.
