Jak dělat misii a neodpuzovat?

Církev vycházející ze své uzavřenosti

Papež František opakovaně vybízí k misijní konverzi. A vybízí církev, aby vycházela z uzavřenosti svého vlastního světa do světa pestrého, zdaleka ne jen křesťanského.  Tvrdí, že tak církev neztratí, ale spíš realizuje a upevňuje svou identitu.

Jak tato vybídnutí následovat a realizovat? Jak je realizovat v obtížných časech, jako byla například pandemie, která nás právem nutila k určité izolovanosti, k fyzickému odstupu, mnohdy také znemožňovala naše navyklé a dobré způsoby zbožnosti? A jaký vlastně má mít to vycházení smysl? Aby bylo křesťany vidět? Abychom řídili společnost, jako tomu bylo kdysi? Abychom se zviditelňovali? A proč?

Jak konat misii a přitom neodpuzovat?

Starší generace má možná ještě v paměti odstrašující vzpomínky na agitaci v komunistických časech. Mnozí také dříve i nyní zažili aktivity Svědků Jehovových, které v nich vzbudily odpor. Jak tedy mají být křesťané a církevní společenství vycházející a evangelizující a neodpuzovat při tom? Jak konat misii? Použít nějaké osvědčené vzory? Nebo raději ponechat tento úkol jiným?  Ty otázky je třeba si klást. Vždyť čtyři desetiletí praktikovaná jakási částečná či skoro úplná hra na schovávanou, kterou křesťané mnohdy museli hrát, je v mentalitě střední a starší generace stále ještě nějak přítomná.

Provádět misii silou vůle?

Ve svém poselství k jednomu světovému dni misií papež píše: „Misijní poslání, církev vycházející – to není nějaký program, který musíme uskutečnit silou vůle. Ten, kdo vyvádí církev ze sebestřednosti, je Kristus. V poslání hlásat evangelium jsme činorodí proto, že nás pobádá a vede Duch.“  

Proto nejdřív připomeňme starou teologickou a stále platnou pregnantní větu “Agere sequitur esse“, tedy činnost člověka vychází z jeho nitra, z toho, jaký je a čím žije. Papežem požadovaná misijní konverze a proměna jednotlivce, společenství i celé církve v církev vycházející není záležitostí především organizační, tedy vnější, ale vnitřní. Nikoliv v tom smyslu, že by křesťané měli zůstávat se svou vírou uzavřeni ve svém nitru a pečovat o ní bez ohledu na potřebné lidi. Také to není výzva k vymýšlení roztodivných akcí, které mají přitáhnout pozornost lidi církvi vzdálených. Požadované vycházení církve a misijní konverze jsou v prvé řadě záležitosti praktické křesťanské víry, tedy vnitřní orientace, která ovlivňuje vnější chování. Tato orientace stojí na základních skutečnostech a předpokladech víry. Můžeme to jednoduše vyjádřit třemi slovy. vyvolení – povolání – poslání.

Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás

Křesťan nemá být staromilec, kterému se zalíbilo křesťanství a opatruje ho jen jako jakési soukromé dědictví, a také ne ten chytrý a ušlechtilý, který je pyšný na to, že se nepachtí za pomíjejícími věcmi jako ti okolo něho. A už vůbec není mudrcem, který se cítí být povznesen nad nevěřící, které považuje za hlupáky. Naopak, je třeba, aby si v hluboké pokoře a vděčnosti uvědomoval, že byl ke své víře a křesťanské existenci Bohem vyvolen. Že pro něho i pro společenství věřících platí Ježíšovo slovo „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás“ (Jan 15,16). A že smyslem tohoto vyvolení není jen spása člověka, ale také „aby přinášel ovoce a toto ovoce aby zůstalo“(srov. tamtéž). Je vyvolen k tomu, aby jeho život z víry vydával ovoce lásky, sdílené víry, působící misie. To znamená, že jeho snahy a činy vycházejí z důležitého setkání dvou skutečností: Z Božího povolání k určité konkrétní službě a z ochoty člověka toto povolání vnímat a uskutečňovat. Tedy být k dispozici Bohu, ne chtít mít Boha k dispozici pro vlastní, třeba sebelepší záměry a úkoly. Takto se obecné křesťanské poslání konkretizuje. Každý z nás je posílán v určitém čase určitým originálním způsobem k bližním. Zpravidla ne k těm, které si sám vyhlédl, ale k těm, kteří ho potřebují a ke kterým ho Bůh posílá. To není především záležitost lidských schopností a autonomních snah, ale výsledek působení Ducha svatého. Nikoli naše plány a záměry, ale v posledku Duch Ježíše Krista má křesťany vést. Papež František to říká v poselství ke světovému dni misií velmi jasně: „Misie je svobodnou a vědomou odpovědí na Boží volání. Toto volání však lze pochopit pouze tehdy, žijeme-li v láskyplném osobním vztahu s živým Ježíšem v jeho církvi.“

Křesťanská misie nevyžaduje v prvé řadě manažerské schopnosti

Nejde tedy v prvé řadě o to, aby byla církev nějak přítomna na všech rozích ulic a naháněla do kostelů ty, kdo v ní nežijí. Jde o to, aby byl křesťan i církevní společenství Bohu k dispozici, čili pokud možná všude tam, kde je chce Bůh mít. Aby nebyli v zajetí touhy po úspěchu a v zajetí strachu z neúspěšnosti, ale aby jejich působení ve světě v prvé řadě stálo na rozpoznávání Božích plánů. A Bůh, jak papež opakovaně zdůrazňuje, má jistou slabost pro slabé. Tedy chudé, osamělé, neúspěšné. To jsou ti, kterými se křesťan nemůže chlubit na veřejných scénách, ale kteří se budou možná někde v koutku chlubit laskavým křesťanem, který v nich vzbudil naději. Řečeno opět slovy papeže Františka: Jako křesťané jsme posíláni především k lidem na periferii. Což není jen periferie měst, ale jsou to také či hlavně lidé na okraji společenské významnosti a úspěšnosti, osamělí, druhými často nevnímaní.

Křesťanská misie nevyžaduje v prvé řadě manažerské schopnosti, ale duchovní rozlišování. Proto je zásadní podmínkou pro vycházení církve a pro misii modlitba. Ne v prvé řadě modlitba za to, aby se nám naše snahy podařily, ale modlitba, která umožňuje rozlišovat ke komu, proč a kdy mne i nás Bůh posílá. Tedy modlitba, ve které se člověk dává Bohu k dispozici a chce mu porozumět.  

Když vycházíme k lidem, narážíme na řadu předsudků

Žijeme v prostředí, které s Bohem většinou nepočítá. Když jako křesťané vycházíme k lidem do světa, narážíme na řadu předsudků a neporozumění. Nemusí to být vůbec ze zlé vůle. Ale lidé kolem nás mnohdy vidí jen povrch a ne nitro křesťanství i křesťanů.

Chození do kostela lze snadno vidět, hlasitý odpor proti té či oné nemravnosti lze slyšet nebo číst, ale sílu Božího odpuštění a naději, která roste z víry, naši bližní snadno nepostřehnou. Církev je pro ně do jisté míry kompaktním a neznámým terénem. Ostýchají se nebo se bojí vstoupit dovnitř. Třeba je i leccos z křesťanství zajímá, ale to neznamená, že se touží setkat s evangeliem, které bude proměňovat jejich život. Jsou se svým životem docela spokojeni a netouží si ho nějak komplikovat. V takovéto situaci mohou chápat nabídku evangelia jako nadbytečnou a život v církvi jako pro ně nežádoucí. Nás, křesťany, to možná až uráží, ale mějme spíš pro to pochopení. Člověk snadno postrádá něco, s čím neměl a nemá zkušenost, co nepoznal jako obohacující skutečnost. Poznat v nabídce víry obohacující zisk, to je Boží milost, o tom nelze jen slovy někoho přesvědčit. Víra není lidský konstrukt. Vzniká z Božího povolání, na které člověk kladně reaguje. Příběhy těch, kdo se s Bohem ve svém životě setkali a uvěřili v něho, nám opakovaně ukazují, jak lidské snažení je slabé proti Božímu volání a obdarování. Jak je víra mnohých prostě zázrak, který se stal. Takový zázrak nemůžeme sami u nikoho způsobit. Ale k jeho uskutečnění a včlenění do života můžeme pomoci. Ne jako autoři, ale jako „poučení asistenti“. Proto je třeba být církví vycházející k lidem, kteří možná ani nevědí, že Krista potřebují. Ale kteří vědí, že potřebují v životě pomoc. Tu nemá smysl nabízet tomu, kdo o ní v dané chvíli nestojí. Ale má smysl být se svou křesťanskou vírou nablízku těm, kteří jsou zranění, potřební a postrádají naději. Tedy být církví, tišící bolesti, léčící rány, ukazující naději. Nebýt církví, která se o ty, kdo do ní nepatří, nestará nebo která má starost hlavně o to, aby nás bylo víc, a chce být viděna jako úspěšný podnik mezi jinými úspěšnými organizacemi.

Ne vysvětlovat, ale být tu pro druhé

Je tu ale ještě praktická otázka, jak spojit požadavek vycházení k druhým s nutnými zásadami respektu určité distance (umocněné v době pandemie). Zkušenost právě z  pandemie ukazuje, že osobní kontakty jsou mnohdy možné a často vítané. Mnozí nepotřebují, abychom jim něco vysvětlovali, ale abychom pro ně prostě byli, ať už jsme vedle nich nebo se jim věnujeme pomocí telefonu nebo internetu. Aby udělali zkušenost s těmi, kdo žijí z víry. Nestanou se kvůli tomu hned křesťany, ale možná opustí některý z předsudků. A budou vnímat náš postoj k životu a smrti, který je-li ovlivněn vírou ve vzkříšení, přináší naději i do beznadějných situací. Ostatně i věřící křesťany může akutní ohrožení odkazovat k hledání a přijetí naděje, kořenící ve víře ve vzkříšení. Což je mnohem silnější naděje, než naděje, že například pandemie (a mnoho jiných náročných situací) prostě přejde, zvlášť když to na to zatím nevypadá. 

Bůh se stará

Bylo by nešťastné, kdyby nás podmínky života v pandemii nebo v jiných podobných situacích zavedly k uzavřené, soukromé a jen málo sdílené víře. Je ale také možné, že jakýsi „nouzový svátostný provoz“, který jsme zažili a který se může opakovat, přivede některé z nás k hlubšímu pochopení a žití toho, co patří do života víry a co lze i za ztížených podmínek uskutečňovat, jako je život z Božího slova, život modlitby a skutky křesťanské lásky.

Některé poněkud hysterické reakce při restrikci bohoslužeb během pandemie ukázaly, že lze tuto šanci k zvnitřnění a plnějšímu pochopení promarnit a místo toho prezentovat poněkud ukřičenou radikalitu. Jenže víra je dar, svátosti jsou dar, společenství církve je dar, a za dary má být člověk vděčný, ne se jich téměř násilně dožadovat. Na místě je ostatně víra, opírající se o zkušenosti období pronásledování církve v Japonsku a Koreji a v době totality také u nás, že se Bůh o ty, kdo mu patří, dovede postarat i tam a tehdy, když to řádnými prostředky, jako jsou například svátosti, nejde. A že víra je v tom případě sice zkoušená, ale u mnohých posléze rostoucí a dále se prohlubující.