papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
14. neděle v mezidobí - A / Angelus - papež František (Kdo se považují za velké, nikdy nepochopí Boží lásku)

Dnešní evangelium přináší velmi krásnou modlitbu Ježíše, který se obrací k Otci slovy: "Vzdávám ti chválu, Otče, Pane nebe i země, neboť jsi tyto věci skryl před moudrými a učenými a zjevil jsi je malým" (Mt 11,25). O jakých věcech však Ježíš mluví? A kdo jsou tedy ti malí, maličcí, kterým jsou tyto věci zjeveny? Zastavme se u toho: u věcí, za které Ježíš chválí Otce, a u maličkých, kteří je umějí přijmout. Ony dvě věci.

Věci, za které Ježíš chválí Otce. O něco dříve Kristus připomněl některé své skutky: "Slepí znovu vidí [...] malomocní jsou očišťováni, [...] chudým se hlásá evangelium" (Mt 11,5), a odhalil jejich význam, když řekl, že jsou znamením Božího působení ve světě. Poselství je tedy jasné: Bůh se zjevuje tím, že osvobozuje a uzdravuje člověka - nezapomínejme na to: Bůh se zjevuje tím, že osvobozuje a uzdravuje člověka - a činí tak s bezplatnou láskou, láskou, která zachraňuje. Proto Ježíš chválí Otce, protože jeho velikost spočívá v lásce a on nikdy nejedná mimo lásku. Tuto velikost v lásce však nechápou ti, kdo si dělají nárok na velikost a vyrábějí si boha k obrazu svému: mocného, neústupného, pomstychtivého Boha. Jinými slovy, tito domýšliví lidé nemohou přijmout Boha jako Otce; ti, kdo jsou plní sebe sama, pyšní, starají se jen o své zájmy - to jsou ti domýšliví -, přesvědčení, že nikoho nepotřebují. Ježíš v této souvislosti jmenuje obyvatele tří bohatých měst té doby, Korazína, Betsaidy a Kafarnaum, kde vykonal mnoho uzdravení, ale jejichž obyvatelé zůstali k jeho kázání lhostejní. Zázraky pro ně byly jen spektakulárními událostmi, které se hodily pro titulky novin a pro podněcování pomluv: když se vyčerpal jejich pomíjivý zájem, odložili je, aby se věnovali jiným novinkám. Neuměli přijímat velké Boží věci.

Za druhé, ti nejmenší je naopak umí přijmout a Ježíš za ně Otce chválí: "Dobrořečím ti" - říká -, protože jsi zjevil nebeské království maličkým. Chválí ho za prosté, kteří mají srdce zbavené domýšlivosti a sebelásky. Maličcí jsou ti, kdo se jako děti cítí potřební a nejsou soběstační, jsou otevření Bohu a žasnou nad jeho skutky. Dokážou číst jeho znamení, žasnout nad zázraky jeho lásky! Ptám se každého z vás, i mě: umíme žasnout nad Božími věcmi, nebo je bereme jako samozřejmost?

Bratři a sestry, náš život, když se nad ním zamyslíme, je plný zázraků: je plný skutků lásky, znamení Boží dobroty. Tváří v tvář jim však i naše srdce může zůstat lhostejné a stát se zvykovým, zvědavým a neschopným žasnout, nechat se "ohromit". Uzavřené srdce, obrněné srdce, nemá schopnost být ohromeno. Nechat na sebe zapůsobit: je to krásné sloveso, které připomíná film fotografa, vtisknutí obrazu. Zde je správný postoj před Božími skutky: vyfotografovat jeho skutky v mysli, aby se otiskly do srdce, a pak je v životě rozvíjet mnoha dobrými skutky, aby se "fotografie" Boží lásky v nás a skrze nás stávala stále jasnější.

A nyní se ptejme sami sebe, každý z nás: umím se v záplavě zpráv, které nás zahlcují, tak jako nám to dnes ukazuje Ježíš, zastavit u velkých Božích věcí, u věcí, které Bůh koná? Dovolím si žasnout jako dítě nad dobrem, které tiše mění svět? Ztratil jsem schopnost žasnout? A žehnám Otci každý den za jeho skutky? Kéž nám Maria, která se radovala v Hospodinu, umožní žasnout nad jeho láskou a s prostotou ho chválit.