papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
19. neděle v mezidobí - A / Angelus - papež František (Našimi nepřáteli nejsou lidé, ale hřích, smrt a ďábel)

Dnešní evangelium vypráví o jednom výjimečném Ježíšově zázraku: Ježíš v noci kráčí po vodách Galilejského jezera vstříc učedníkům, kteří se vydávají na cestu lodí (srov. Mt 14,22-33). Nabízí se otázka: Proč to Ježíš udělal? Jako podívanou? Ne, ale proč tedy? Snad z naléhavé a nepředvídatelné nutnosti, aby přišel na pomoc učedníkům, které brzdil protivítr? Nikoli, protože sám všechno naplánoval, večer je vyzval k odjezdu, dokonce, jak říká text, „je k němu přiměl“ (srov. verš 22). Snad aby jim demonstroval svou velikost a moc? To se však neslučuje s jeho prostotou. Proč to tedy udělal? Proč chtěl chodit po vodě?

Za chůzí po vodě se skrývá poselství, které není bezprostřední, je to poselství, které máme pochopit. V té době byly totiž velké vodní plochy považovány za sídlo zlých, zhoubných sil, které člověk nemohl ovládnout; zvláště když se rozpoutala bouře, byly propastné hlubiny symbolem chaosu a připomínaly temnotu podsvětí. Učedníci se v tu chvíli nacházeli uprostřed jezera ve tmě a báli se, že se potopí, že je zlo vcucne. A tu přichází Ježíš, který kráčí po vodě, to znamená nad zlými silami, překračuje tyto síly zla a říká učedníkům: „Vzmužte se, to jsem já, nebojte se!“ (v. 27). To vše je poselstvím, které nám Ježíš dává. Zde je význam tohoto znamení: síly zla, které nás děsí a které nejsme schopni ovládnout, se s Ježíšem okamžitě umenšují. Když kráčí po vodě, chce nám říci: „Neboj se, kladu ti tvé nepřátele k nohám“. To je krásné poselství: Kladu ti tvé nepřátele k nohám. Tito nepřátelé ale nejsou lidé, nýbrž smrt, hřích, ďábel: to jsou nepřátelé lidí, naši nepřátelé. A Ježíš drtí tyto nepřátele za nás.

Kristus dnes každému z nás opakuje: „Vzmužte se, to jsem já, nebojte se!“. Vzmužte se, protože jsem tu já, už nejsi sám v rozbouřených vodách života. Co tedy dělat, když se ocitneme na širém moři a vydáni napospas protivětru? Co dělat ve strachu, na širém moři, když vidíme jen tmu a cítíme se ztraceni? Musíme udělat dvě věci, které nám v evangeliu ukazuje Ježíš a které dělají učedníci. Co učedníci dělají? Vzývají Ježíše a berou ho k sobě na loď. V nejhorších, nejtemnějších chvílích bouře vzývají Ježíše a přijímají ho.

Učedníci vzývají Ježíše: Petr jde kousek po vodě směrem k Ježíši, ale pak se lekne, klesá do vody, a proto zvolá: „Pane, zachraň mě!“ (v. 30). Vzývá Ježíše, volá na Ježíše. Tato modlitba je krásná, vyjadřuje jistotu, že Pán nás může zachránit, že přemáhá naše zlo a náš strach. Vyzývám vás, abychom si ji nyní všichni společně zopakovali: Pane, zachraň mě! Společně třikrát. Pane, zachraň mě, Pane, zachraň mě, Pane, zachraň mě!

A pak učedníci Ježíše přijímají na lodi, poté, co jej vzývali. Text (evangelia) říká, že jakmile vstoupil na palubu, „vítr přestal“ (v. 32). Pán ví, že loďka života i loďka církve je ohrožována protivětrem a že moře, po kterém plujeme, je často rozbouřené. Nezachraňuje nás před únavou z plavby, spíše, jak evangelium zdůrazňuje, vybízí své následovníky, aby se vydali na cestu: to znamená, že nás vyzývá, abychom čelili obtížím, aby se i ony staly místem spásy, neboť Ježíš nad nimi zvítězí, aby se (tyto těžkosti) staly příležitostí k setkání s ním. On nám totiž ve chvílích temnoty vychází vstříc a žádá, abychom ho přijali, jako té noci na jezeře.

Ptejme se tedy sami sebe: Jak se chovám ve svých obavách, ve svých těžkostech? Jdu vpřed sám, s vlastními silami, nebo s důvěrou vzývám Pána? A jaká je moje víra? Věřím, že Kristus je silnější než vlny a nepříznivý vítr? Ale především: pluji s Ním? Přijímám ho, dělám mu místo na loďce svého života – nepluji nikdy sám, ale vždy s Ježíšem – svěřuji mu kormidlo? Kéž nám Maria, Ježíšova matka, Stella maris, Hvězda mořská, pomáhá hledat Ježíšovo světlo při plavbách temnotou.