papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
19. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Konat dobro na zemi se srdcem tesknícím po nebi)

V dnešním úryvku z evangelia (srov. Lk 12,32-48) nabádá Ježíš učedníky k ustavičné bdělosti. Proč? Aby postřehli Boha, vstupujícího do jejich života, protože Bůh neustále vstupuje do života. A indikuje způsoby, jak tuto bdělost správně prožívat: »Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří« (v.35). Nejprve »přepásaná bedra«, což je obraz, který evokuje poutníka, přichystaného vydat se na cestu. Jde o to nezapouštět kořeny do pohodlné a bezpečné půdy, nýbrž prostě a s důvěrou se svěřit - být otevření – Bohu vstupujícímu do našeho života, Boží vůli, která nás vede k příštímu cíli. Pán jde ustavičně s námi a často nás drží za ruku a vede, abychom na této tak obtížné cestě nezbloudili. Kdo totiž důvěřuje Bohu, dobře ví, že život z víry není statický, nýbrž dynamický! Život z víry je neustálé putování, směřující na stále nové etapy, které den po dni ukazuje Pán. On je totiž Pánem údivu, Pánem novostí, ale těch pravých!

Prvním způsobem je tedy mít »přepásaná bedra«. A potom se po nás chce, abychom udržovali »hořící lampy«, abychom byli s to osvěcovat temnotu noci. Jsme tedy vybízeni, prožívat opravdovou a zralou víru, schopnou osvěcovat četné životní „temnoty“. Známe a každý jsme zakusili dny opravdových duchovních nocí. Lampa víry potřebuje být ustavičně živena v setkání s Ježíšem od srdce k srdci v modlitbě a naslouchání Jeho slovu. Zopakuji, co jsem řekl již mnohokrát: noste s sebou v kapse malé evangelium k četbě. To je setkání s Ježíšem, s Ježíšovým slovem. Tato lampa setkání s Ježíšem v modlitbě a Jeho slovu je nám svěřena pro dobro všech. Nikdo se totiž nesmí soukromnicky stáhnout do jistoty vlastní spásy bez zájmu o druhé. Je iluzí, když někdo věří, že se může osvěcovat sám v sobě. To je přelud. Pravá víra otevírá srdce k bližnímu a podněcuje ke konkrétnímu společenství  s bratry, zejména s těmi, kdo žijí v nouzi.

A Ježíš – aby nám umožnil chápat tento postoj – vypráví podobenství o služebnících, kteří čekají na příchod svého pána, až se vrátí ze svatby (srov. 36-40), a podává tak další aspekt bdělosti, totiž abychom byli připraveni na poslední a definitivní setkání s Pánem. Každý z nás se jednoho dne setká a ocitne na tomto setkání. Každý z nás má datum svého definitivního setkání. Pán říká: »Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. ... A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení!« (vv.37-38). Těmito slovy nám Pán připomíná, že život je pouť k věčnosti. Proto jsme povoláni přinášet  užitek ze svých talentů, které máme, aniž bychom kdy zapomněli, že »tady nemáme město k trvalému pobytu; to budoucí město hledáme« (Žid 13,14). V této perspektivě se každý okamžik stává cenným, takže je třeba na této zemi žít a jednat se steskem po nebi: mít nohy na zemi, kráčet po zemi, pracovat a konat dobro na zemi se srdcem tesknícím po nebi.

Nemůžeme doopravdy chápat, v čem spočívá tato vrcholná radost, nicméně Ježíš nám to dává tušit v podobenství o pánu, který při svém návratu najde služebníky, jak bdí: »pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je« (v.37). Věčná radost ráje se projevuje takto: situace se obrátí a nebudeme již služebníky, kteří slouží Bohu, nýbrž sám Bůh bude obsluhovat nás. A tak jedná Ježíš už nyní: Ježíš se za nás modlí, Ježíš na nás hledí a prosí za nás Otce. Ježíš nám slouží nyní, je naším služebníkem. A to bude naše definitivní radost. Myšlenka na konečné setkání s Otcem, jenž oplývá milosrdenstvím, nás naplňuje nadějí a podněcuje k ustavičné snaze o naše posvěcení a vytváření spravedlivějšího a bratrštějšího světa.

Panna Maria ať nám v této snaze pomáhá svojí mateřskou přímluvou.