papež František | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus A)
2. neděle po Narození Páně / Angelus - papež František

Tuto druhou neděli vánoční nám biblická čtení pomáhají rozšířit obzor, abychom si uvědomili význam Ježíšova narození. Evangelium nám v prologu svatého Jana ukazuje převratnou novost věčného Slova, Božího Syna, který se »stal tělem« (v.14). Nejenom že přišel přebývat mezi lid, ale stal se jedním z lidu, jedním z nás! Po této události ukazuje směr našemu životu už nejenom zákon, instituce, nýbrž Osoba, božská Osoba, Ježíš, který našemu životu dává směr a umožňuje nám ubírat se cestou, po které šel jako první On.

Svatý Pavel chválí Boha za Jeho plán lásky, uskutečněný v Ježíši Kristu (srov. Ef 1,3-6.15-18). V tomto plánu je základ povolání každého z nás. Jakého? Pavel říká, že jsme předurčeni být Božími dětmi skrze Ježíše Krista. Syn Boží se stal člověkem, aby z nás lidí učinil Boží děti. Proto se věčný Syn stal tělem, aby nás učinil součástí svého synovského vztahu k Otci.

Když tedy, bratři a sestry, rozjímáme o podivuhodném znamení jesliček, sděluje nám dnešní liturgie, že Kristovo evangelium není pohádka, není mýtus či povznášející příběh. Nikoli. Kristovo evangelium je plné zjevení Božího plánu s člověkem a světem. Je to poselství jednoduché a zároveň velkolepé, jež nás nutí položit si otázku: jaký konkrétní plán vložil do mě Pán, který mezi námi stále uskutečňuje svoje narození?

Odpověď nám podává apoštol Pavel: »Bůh nás vyvolil, ... abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce« (v.4). Takový je význam Narození Páně. Pokud Pán pokračuje v přicházení mezi nás, pokud nás dále obdarovává svým Slovem, pak proto, aby mohl každý z nás odpovědět na toto povolání, totiž být svatý v lásce. Svatost je přináležitost k Bohu, společenství s Ním a průzračnost Jeho nekonečné dobroty. Svatost je uchovávání daru, který nám daroval Bůh. Pouze to: uchovat tuto bezplatnost znamená dosáhnout svatost. Kdo tedy přijímá svatost jako dar milosti, nemůže ji neprojevovat konkrétními každodenními skutky. Tento dar - milost, kterou mi dal Bůh - tlumočím do konkrétních skutků v setkání s druhými. Tato činorodá láska, toto milosrdenství vůči bližnímu a odraz Boží lásky očišťuje zároveň naše srdce, uschopňuje k odpouštění a den po dni nás činí „neposkvrněnými“. Avšak neposkvrněnými nikoli ve smyslu odstranění skvrny, neposkvrněnými v tom smyslu, že do našeho nitra vstoupí Bůh, nezištný dar, Boží štědrost, kterou uchováváme a dáváme druhým.

Panna Maria ať nám pomáhá přijímat s radostí a vděčností božský plán lásky, uskutečněný v Ježíši Kristu.

Se svolením převzato
z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno

Autor: papež František

Témata: darování, dávání, dar kázání, homilie zjevení

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!