papež František | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus B)
2. neděle po narození Páně - B / Angelus - papež František

Tuto druhou neděli po Narození Páně nám Boží Slovo nenabízí epizodu z Ježíšova života, nýbrž mluví o Něm dříve, než se narodil. Vede nás nazpět, aby nám vyjevilo něco o Ježíši, než přišel mezi nás. Především v prologu Janova evangelia, jež začíná: »Na počátku bylo Slovo« (Jan 1,1). Výrazem na počátku začíná Bible mluvit o stvoření: »Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi« (Gen 1,1). Dnes nám evangelium říká, že Ten, o jehož Narození jakožto dítěti  jsme rozjímali, tedy Ježíš, existoval dříve: před počátkem věcí, před veškerenstvem, před vším. On je dříve než prostor a čas. »V něm byl život« (Jan 1,4) dříve než se život ukázal.

Svatý Jan ho nazývá Slovem, Logem. Co nám tím chce říci? Slovo slouží komunikaci, nemluví k sobě, oslovuje někoho. Mluví se vždycky k někomu. Když na ulici spatříme někoho, jak mluví sám pro sebe, napadne nás, že se mu něco přihodilo. Mluví se vždycky k někomu. To že je Ježíš na počátku Slovem, tedy znamená, že Bůh s námi chce komunikovat, chce s námi mluvit. Otcův jednorozený Syn (srov. v.14) nám zvěstuje krásu existence Božích dětí; je »pravé světlo« (v.9) a chce nás vzdálit temnotám zla; je »život« (v.4), On je život, který zná naše životy a ode vždy je miluje. Všechny miluje. Takové je dnešní podivuhodné poselství: Ježíš je věčné Slovo Boha, které na nás od věků myslí a touží s námi komunikovat.

Uskutečňuje to tím, že jde dál než slova. Jádro dnešního evangelia nám totiž říká, že Slovo »se stalo tělem a přebývalo mezi námi« (v.14). Stalo se tělem. Proč svatý Jan používá výraz „tělo“? Nemohl říci elegantněji, že se stalo člověkem? Nikoli, používá slova tělo, protože označuje naše lidství v celé jeho slabosti, v celé jeho křehkosti. Říká nám, že se Bůh stal křehkým, aby se dotknul zblízka našich křehkostí. A poněvadž se tedy Pán stal tělem, nic z našeho života Mu není cizí. On ničím neopovrhuje, všechno s Ním můžeme sdílet. Drahý bratře, drahá sestro, Bůh se stal tělem, aby nám – tobě - řekl, že nás má rád v naší – tvojí - křehkosti,  právě v tvojí křehkosti, právě tam, kde se nejvíce ostýcháme, kde se nejvíce ostýcháš. Odvážné je toto Boží rozhodnutí. Bůh se stal tělem právě tam, kde se často ostýcháme. Vstupuje naším ostychem, aby se stal naším bratrem a sdílel cestu života.

Stal se tělem a nevrátil se zpět. Nepřijal naše lidství jako šaty, které se oblékají a svlékají. Nikoli, už se od našeho těla neoddělil, ani se jej nenabažil. A nikdy se neoddělí. On je nyní i na vždy v nebi se svým lidským tělem. Sjednotil se navždy s naším lidstvím, mohli bychom říci, že se s ním „zasnoubil“. Rád přemýšlím o tom, že když se Pán za nás u Otce přimlouvá, tak nejenom promlouvá, ale také ukazuje rány na svém těle, ukazuje rány, jež utrpěl pro nás. Ježíš se přimlouvá svým tělem. Chtěl nést znamení bolesti. Ježíš stanul před Otcem tělesně. Evangelium totiž praví, že přišel přebývat mezi nás. Nepřišel k nám na návštěvu, aby zase odešel; přišel, aby přebýval mezi námi. Co tedy od nás žádá? Touží po obrovské důvěrnosti. Chce, abychom s Ním sdíleli radosti a bolesti, touhy a obavy, naděje a smutky, lidi a situace. Učiňme tak s důvěrou, otevřme srdce a všechno mu sdělme. Zastavme se ve ztišení před jesličkami a vnímejme delikátnost Boha, který se stal blízkým, učinil se tělem. A bez obav Jej pozvěme k sobě, domů, do svojí rodiny a pozvěme Jej také do svých křehkostí, každý dobře zná ty svoje. Pozvěme Jej, aby viděl naše rány. On přijde a život se mění.

Svatá Matko Boží, v níž se Slovo stalo tělem, pomoz nám přijmout Ježíše, klepajícího na dveře srdce, aby přebýval mezi námi.