Toto prohlášení, toto svědectví, odhaluje Janova ducha služby. Byl poslán, aby připravil cestu pro Mesiáše, a učinil tak, aniž by se šetřil. Lidsky řečeno, člověk by si myslel, že dostane "cenu", významné místo v Ježíšově veřejném životě. Ale ne. Jan po splnění svého poslání umí ustoupit stranou, stáhne se ze scény, aby uvolnil místo Ježíši. Viděl, jak na něj sestoupil Duch (srov. v. 33-34), ukázal na něj jako na Beránka Božího, který snímá hřích světa, a nyní mu pokorně naslouchá. Z proroka se stává učedník. Kázal lidem, shromažďoval učedníky a dlouho je vychovával. Přesto k sobě nikoho nepřipoutává. A to je obtížné, ale je to znak pravého pedagoga: nepřipoutávat lidi k sobě. Jan to dělá: staví své učedníky před Ježíše. Nejde mu o to, aby měl následovníky, aby získal prestiž a úspěch, ale vydává svědectví a pak ustupuje, aby mnozí mohli mít radost ze setkání s Ježíšem. Můžeme říci: otevře dveře a odejde.
Tímto duchem služby - a to je skutečný duch služby - svou schopností uvolnit místo Ježíši nás Jan Křtitel učí něčemu důležitému: svobodě od lpění. Ano, protože je snadné připoutat se k rolím a pozicím, k potřebě být oceňován, uznáván a odměňován. A to je sice přirozené, ale není to dobré, protože služba zahrnuje bezplatnost, péči o druhé bez vlastního prospěchu, bez postranních úmyslů, bez očekávání protislužby. Také nám prospěje, když si podobně jako Jan vypěstujeme ctnost, že ve vhodnou chvíli ustoupíme stranou a dosvědčíme, že referenčním bodem našeho života je Ježíš. Ustoupit stranou, naučit se odcházet. Udělal jsem tuto misi, absolvoval jsem toto setkání, ustupuji stranou a nechávám prostor Bohu. Naučit se tedy ustoupit stranou, nebrat následně něco jako protislužbu pro nás samotné.
Uvažme, jak je to důležité pro kněze, který je povolán kázat a sloužit nikoliv kvůli zviditelnění nebo zájmu, ale proto, aby doprovázel druhé k Ježíši. Zamysleme se nad tím, jak je to důležité pro rodiče, kteří své děti vychovávají s tolika obětmi, ale pak jim musí nechat volnou ruku, aby se vydali vlastní cestou v práci, v manželství, v životě. Je dobré a správné, že rodiče i nadále poskytují svou přítomnost a říkají svým dětem: "Nenecháme tě samotného", ale diskrétně, bez vtíravosti. To je svoboda růstu. Totéž platí i pro další oblasti, jako je přátelství, partnerský život, život ve společenství. Osvobodit se od lpění na vlastním egu a umět ustoupit něco stojí, ale je to velmi důležité: je to rozhodující krok k růstu v duchu služby. Rosteme v duchu služby tím, že něco uděláme a pak ustoupíme stranou, aniž bychom čekali protislužbu.
Bratři a sestry, zkusme si položit otázku: Jsme schopni dělat místo druhým? Naslouchat jim, nechat jim volnost, nepřipoutávat je k nám požadavkem uznání? Nechat je mluvit, někdy hned řekneme: "Ale vždyť ty o tom nic nevíš...". Nechte druhé promluvit, uvolněte jim místo. Přitahujeme tedy druhé k Ježíši, nebo k sobě? A opět po Janově vzoru: umíme se radovat z toho, že se lidé vydávají vlastní cestou a následují své vlastní povolání, i když to znamená, že se od nás poněkud odpoutávají? Radujeme se z jejich úspěchů upřímně a bez závisti? Radujeme se, když druzí postupují vpřed s upřímností a bez závisti? Toto znamená nechat druhé růst.
Kéž nám Maria, služebnice Páně, pomůže osvobodit se od lpění, udělat místo pro Boha a pro druhé.
