papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
2. nvlm B / Angelus - papež František

Evangelium této druhé neděle liturgického mezidobí (srov. Jan 1,35-42) podává setkání Ježíše s prvními učedníky. Došlo k němu u řeky Jordán, den po Ježíšově křtu. Samotný Jan Křtitel dvěma z nich ukázal Mesiáše se slovy: »Hle, beránek Boží« (v.36). A oni se v důvěře ke Křtitelovu svědectví vydali za Ježíšem. On si jich všiml a zeptal se: »Co byste chtěli?«. Odvětili mu otázkou: »Mistře, kde bydlíš?« (v.38).

Ježíš neodpovídá: „Bydlím v Kafarnaum či Nazaretě“, nýbrž říká: »Pojďte a uvidíte« (v.39). Nikoli vizitka, nýbrž pozvánka na setkání. Oni tedy šli a zůstali to odpoledne s Ním. Není obtížné si představit, jak sedí, kladou Mu otázky a především Mu naslouchají. Cítili, jak jim zahořelo srdce, když k nim promluvil Mistr. Vnímají krásu slov, která odpovídají na  jejich největší naději. Znenadání zjišťují, že zatímco se venku stmívá, probleskává v nich, v jejich srdcích, světlo, které může být jedině od Boha. Přitahuje zde pozornost jeden fakt – zhruba o šedesát či možná více let později jeden z těchto učedníků napsal v evangeliu: „Bylo kolem čtyř hodin odpoledne“. Zaznamenal hodinu, což nás přivádí k myšlence, že každé skutečné setkání s Ježíšem se vrývá do paměti, neupadá v zapomnění. Mnohá setkání se z paměti vytratí, avšak pravé setkání s Ježíšem zůstává navždy. Tito učedníci si ještě po dlouhých letech dokonce pamatovali hodinu, protože nemohli zapomenout na ono štěstí a plnost, které jim změnily život. Když pak odcházejí a jdou zpět za svými bratry, vytryskne tato radost a toto světlo z jejich srdcí jako řeka v plném proudu. Jeden z nich, Ondřej, poví bratru Šimonovi, kterému dá Ježíš později jméno Petr: »Našli jsme Mesiáše« (v.41). Odešli v jistotě, že Ježíš byl Mesiáš.

Zastavme se chvíli u této zkušenosti ze setkání s Kristem, který povolává ke společnému přebývání. Každé Boží povolání je iniciativou Jeho lásky, protože On se pokaždé chopí iniciativy, volá tě. Bůh volá k životu, povolává k víře a povolává ke specifickému životnímu stavu. Nejprve Bůh povolává k životu, a tímto povoláním z nás činí osoby. Je to individuální povolání, protože Bůh nevytváří sériově. Potom nás Bůh povolává k víře a k tomu, abychom byli součástí Jeho rodiny jako Boží děti. Nakonec nás Bůh povolává k určitému životnímu stavu, abychom se darovali v manželství, kněžství či zasvěceném životě. To jsou různé způsoby uskutečňování Božího záměru, který má s každým z nás a kterým je láska. Bůh ustavičně povolává. Největší radost každého věřícího je odpovědět na toto povolání a cele se dát do služby Bohu a bratřím.

Bratři a sestry, na Pánovo povolání, přicházející tisícerými způsoby - také prostřednictvím lidí, radostných i smutných událostí – můžeme někdy reagovat odmítnutím, poněvadž se nám zdá, že odporuje našim očekáváním, anebo strachem, poněvadž se nám jeví jako příliš náročné a obtížné: „Nezvládnu to, lepší se do toho nedávat a žít v klidu“, říkáme si. Avšak Božím povoláním je láska, a odpovídá se na něj pouze láskou. Jedině láska je tímto jazykem – od odpovědi až k povolání pocházejímu z lásky, výlučně z lásky. Na počátku dochází k setkání s Ježíšem, který hovoří o Otci a dává nám poznat jeho lásku. Potom se bezděčně také v nás rodí touha sdílet ji s těmi, které máme rádi: „Potkal jsem lásku“; „Potkal jsem Mesiáše, Ježíše“; „Našel jsem smysl svého života“. Jedním slovem: „Nalezl jsem Boha.“

Panna Maria ať nám pomáhá zpívat svým životem chvály Bohu jako odpověď na Jeho povolání, pokorným a radostným plněním Jeho vůle. Pamatujme však, že v životě každého z nás nastala chvíle, kdy se Bůh silněji zpřítomnil a povolal nás. Vzpomínejme na toto povolání a vracejme se k oné chvíli, aby nás její paměť ustavičně obnovovala při setkávání s Ježíšem.