papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
24. nvlm / Angelus - papež František

V podobenství z dnešního evangelia (Mt 18,21-35) o slitovném králi se vyskytuje dvakrát úpěnlivá prosba dlužníka: »Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím« (v. 26.29). Poprvé je pronesena služebníkem, který dluží králi deset tisíc hřiven, což je enormní suma. Dnes by to byly miliony a miliony euro. Podruhé ji pronese jiný služebník téhož krále. Dluží také, ale nikoli králi, nýbrž služebníkovi s oním enormním dluhem, vzhledem k němuž je jeho vlastní dluh nicotný. Asi jako týdenní plat.

Jádrem podobenství je prominutí, které udělí král služebníkovi s obrovským dluhem. Evangelista zdůrazňuje, že »pán se nad tím služebníkem smiloval – toto slovo nezapomeňme, neboť je vlastní Ježíšovi, smiloval se -  propustil ho a dluh mu odpustil« (v.27). Enormní dluh, tedy enormní odpuštění! Onen služebník se však hned poté projeví jako neúprosný vůči svému druhovi ve službě, který mu dluží skromnou částku. Nevyslyší jej, rozlítí se na něho a dá jej zavřít do vězení, dokud tento nepatrný dluh nezaplatí (v.30). Když se to dozví pán, zarmoutí se, zavolá si tohoto ničemného služebníka a uvězní ho (srov. v.32-34). „Já jsem ti odpustil tolik, a ty nejsi schopen odpustit tak málo?“.

V podobenství nacházíme dva odlišné postoje. Ten Boží, který je představován odpouštějícím králem, a ten lidský. V Božím postoji je spravedlnost proniknuta milosrdenstvím, zatímco ten lidský se omezuje na spravedlnost. Ježíš nás vybízí, abychom se odvážně otevřeli síle odpuštění, protože v životě se nevyřeší všechno spravedlností. Nezbytná je milosrdná láska, jež je také základem Pánovy odpovědi na Petrovu otázku, která tomuto podobenství předchází: »Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší?« (v.21). Ježíš mu odpověděl: »Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesátsedmkrát« (v.22). V biblické řeči symbolů to znamená, že jsme povoláni odpouštět vždycky!

Kolika utrpením, kolika zraněním, kolika válkám by se zamezilo, kdyby odpuštění a milosrdenství byly naším životním stylem! I v rodině. Kolik jen rodin se rozpadá, když si nedovedou odpustit! Kolik bratří a sester v sobě nosí zášť! Lásku je nezbytné aplikovat ve všech mezilidských vztazích: mezi manžely, mezi rodiči a dětmi, v našich komunitách a také ve společnosti a v politice.

Dnes ráno, když jsem sloužil mši, mne zarazila a oslovila věta z prvního čtení, z knihy Sirachovcovy (27, 33-28,9). Říká: »Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět.« To je krásná věta. Pomysli na konec! Představ si, že jsi na márách... Poneseš si nenávist tam?! Pomysli na konec a přestaň nenávidět. Skoncujme se záští. Přemýšlejme o této dojemné větě: »Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět.«

Není snadné odpustit, protože v těžké chvíli člověka napadne: „Ano, tamten mi provedl všechno možné, ale já jsem toho také navyváděl.“ Lepší je odpustit, aby bylo odpuštěno nám. Potom se vrací zahořklost jako v létě dotěrná moucha... Odpuštění není jen záležitost okamžiku, nýbrž neustálého odporování oné zahořklosti a nevraživosti, která se vrací. Pomysleme na konec a přestaňme nenávidět.

Dnešní podobenství nám pomáhá plně pochopit význam věty, kterou pronášíme v modlitbě Otče náš: »Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům« (Mt 6,12). Tato slova obsahují dvě rozhodující pravdy. Nemůžeme si nárokovat Boží odpuštění pro sebe, pokud my neodpustíme svému bližnímu. Toto je podmínka: pomyslet na konec, na Boží odpuštění a přestat nenávidět, vypudit nevraživost, onu dotěrnou mouchu, která se vrací a vrací. Pokud se nesnažíme odpustit a mít rádi, nedostane se odpuštění a lásky ani nám.

Svěřme se mateřské přímluvě Matky Boží: ať nám pomáhá uvědomovat si, kolik dlužíme Bohu, a stále si to pamatovat, abychom tak měli srdce otevřené milosrdenství a dobrotě.

Se svolením převzato
z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno