papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
25. nvlm / Angelus - papež František

Dnešní evangelium (srov. Mt 20,1-16) vypráví podobenství o dělnících, kteří jsou v průběhu dne hospodářem povoláni, aby pracovali na jeho vinici. Tímto příběhem nám Ježíš ukazuje překvapivý způsob Božího jednání, představovaný dvojím přístupem hospodáře, který povolává a odměňuje.

Prvním postojem je povolání. Pán vinice pětkrát během dne vychází na náměstí, aby najal dělníky k práci na svojí vinici: v šest hodin, v devět, ve dvanáct, ve tři a v pět odpoledne. Působivý je obrázek tohoto hospodáře, který několikrát za den vychází ven, aby hledal dělníky pro svoji vinici. Hospodář představuje Boha, který povolává všechny a povolává neustále. Takto jedná Bůh i dnes: nadále volá kohokoli a kdykoli, aby nabídl práci na svém království. Takový je Boží styl, který jsme povoláni přijmout a napodobit. Bůh nezůstává uzavřen ve svém světě, ale neustále „vychází“, stále vychází hledat nás, není odloučený. Bůh vychází hledat lidi, protože ze svého plánu lásky nechce vyloučit nikoho.

Také naše komunity jsou povolány vycházet z nejrůznějších možných „ohraničení“, aby nabízely všem slovo spásy, kterou nám přinesl Ježíš. Je třeba se otevřít horizontům života, jež nabízejí naději těm, kdo obývají existenciální periferie a dosud nezakusili nebo ztratili sílu a světlo ze setkání s Kristem. Církev má jako Bůh stále vycházet. Pokud církev nevychází, roznemůže se spoustou nešvarů, které máme v církvi. A proč jsou v církvi tyto choroby? Protože nevychází. Je pravda, že vycházením vzniká nebezpečí úrazu. Lepší je však církev, která havaruje při vycházení, tedy hlásání evangelia než církev stonající uzavřeností. Bůh vždycky vychází, protože je Otcem, protože má rád. Církev si má počínat stejně: stále vycházet.

Druhý postoj hospodáře, který představuje Boha, je jeho způsob odměňování dělníků. Jak odměňuje Bůh? Hospodář  s prvními dělníky přijatými ráno smluvil »denár« (v.2). Těm, kteří se přidali potom, řekl: »Dám vám, co bude spravedlivé« (v.4). Na konci dne pán vinice nařídí dát všem stejnou odměnu, tedy jeden denár. Ti co pracovali od rána, se rozhorčili a reptali proti hospodáři, ale on trvá na svém: chce dát maximální odměnu všem, i těm, kteří přišli poslední (vv. 8-15). Bůh platí vždycky maximum, neplatí polovičatě. Platí všechno. A tady je zřejmé, že Ježíš nemluví o práci a její spravedlivé odměně, což je jiný problém, nýbrž o Božím království a dobrotě nebeského Otce, který neustále vychází, zve a platí maximum všem.

Tak totiž jedná Bůh: nehledí na čas a na výsledky, nýbrž na ochotu a velkorysost těch, kteří se dávají do Jeho služeb. Jeho jednání je víc než spravedlivé v tom smyslu, že přesahuje spravedlnost a projevuje se v Milosti. Všechno je milost. Naše spása je milost. Naše svatost je milost. Obdařuje nás darem Milosti víc než zasluhujeme. Kdo uvažuje lidskou logikou, tedy na základě zásluh získaných svojí dovedností, stává se z prvního posledním. Říká si: „Já jsem se tolik napracoval, tolik jsem pro církev udělal, a platí mi stejně jako tomu, kdo přišel poslední...“ Pamatujme, kdo byl prvním kanonizovaným světcem v církvi! Dobrý lotr. „Ukradl“ Nebe v poslední chvíli svého života. Toto je Milost, takový je Bůh i k nám všem. Avšak ten, kdo se pokorně svěřuje Otcovu milosrdenství, stává se – jako dobrý lotr - z posledního prvním (srov. v.16).

Nejsvětější Maria ať nám pomáhá vnímat každý den radost a úžas z toho, že jsme Bohem povoláni pracovat pro Něho, na Jeho poli, kterým je svět, na Jeho vinici, kterou je církev; a mít jako jedinou odměnu Jeho lásku, Ježíšovo přátelství.

Se svolením převzato
z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno