papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
26. neděle v mezidobí - C / papež František (Chléb je třeba sdílet na stole světa)

Papež František sloužil mši ve městě Matera na závěr 27. italského národního eucharistického kongresu a připomněl křesťanům, že není eucharistické bohoslužby bez soucitu s chudými. Komentoval tak dnešní evangelium s podobenstvím o boháči a Lazarovi (Lk 16, 19–31).

Pán nás shromažďuje kolem svého stolu a stává se pro nás chlebem: "Je to chléb sváteční na stole dětí, [...] vytváří sdílení, posiluje svazky, chutná po společenství" (Hymnus 17. Národního eucharistického kongresu, Matera, 2022). Evangelium, které jsme právě slyšeli, nám však říká, že chléb se na stole světa nedělí vždy: to je pravda; ne vždy z něj vyzařuje vůně společenství; ne vždy se láme ve spravedlnosti.

Je dobré se zastavit před dramatickou scénou, kterou Ježíš popisuje v podobenství, jež jsme právě slyšeli: na jedné straně boháč oděný do purpuru, který se honosí svým bohatstvím a bohatě hoduje; na druhé straně chudák pokrytý vředy, který leží u dveří a doufá, že mu ze stolu spadne pár drobků, aby se nasytil. A před tímto rozporem – který vidíme každý den – se ptáme: k čemu nás svátost eucharistie, zdroj a vrchol života křesťana, vybízí?

Eucharistie nám především připomíná Boží primát. Bohatý člověk v podobenství není otevřený vztahu s Bohem: myslí jen na svůj vlastní blahobyt, na uspokojení svých potřeb, na užívání si života. A s tím přišel i o své jméno. Evangelium neříká, jak se jmenoval: jmenuje ho "bohatý člověk", na rozdíl od chudáka, kterému dává jméno Lazar. Bohatství tě přivede i k tomu, že tě také zbaví tvého jména. Je spokojený sám se sebou, opilý penězi, omráčený jarmarkem marnosti, v jeho životě není místo pro Boha, protože uctívá jen sám sebe. Není náhodou, že nevyslovujeme jeho jméno: říkáme mu "bohatý", definujeme ho pouze přídavným jménem, protože nyní ztratil své jméno, ztratil svou identitu, která je dána pouze statky, které vlastní. Jak smutná je tato skutečnost i v dnešní době, kdy zaměňujeme to, co jsme, s tím, co máme, kdy posuzujeme lidi podle jejich bohatství, titulů, které mají, funkcí, které zastávají, nebo značky oblečení, které nosí. Je to náboženství majetku a zdání, které často ovládá scénu tohoto světa, ale nakonec nás zanechává s prázdnýma rukama: vždycky. Tomuto boháči z evangelia totiž nezůstalo ani jméno. Už není nikým. Naopak, chudák má jméno Lazar, což znamená "Bůh pomáhá". Navzdory své chudobě a marginalizaci si může zachovat svou důstojnost, protože žije ve vztahu s Bohem. V jeho jménu je něco z Boha a Bůh je neochvějnou nadějí jeho života.

Zde je tedy trvalá výzva, kterou eucharistie nabízí našemu životu: uctívat Boha, a ne sebe. Postavit do středu pozornosti Jeho, a ne marnivost vlastního já. Připomenout si, že pouze Pán je Bůh a všechno ostatní je dar jeho lásky. Protože pokud uctíváme sami sebe, umíráme v dusivém sevření svého malého já; pokud uctíváme bohatství tohoto světa, zmocní se nás a udělá z nás otroky; pokud uctíváme boha vzhledu a opíjíme se marnotratností, dříve či později po nás sám život bude chtít zaplatit účet. Život po nás vždycky chce platit účet. Když naopak adorujeme Pána Ježíše přítomného v eucharistii, dostává se nám také nového pohledu na náš život: nejsem věcmi, které vlastním, ani úspěchy, kterých se mi podařilo dosáhnout; hodnota mého života nezávisí na tom, kolik toho mohu předvést, ani se nezmenšuje, když selžu a neuspěji. Jsem milované dítě, každý z nás je milované dítě; jsem požehnaný Bohem; chtěl mě obléci do krásy a chce mě osvobodit, chce mě osvobodit od všech otroctví. Pamatujme si toto: Kdo uctívá Boha, nestává se otrokem nikoho: je svobodný. Znovu objevme modlitbu klanění, na kterou se často zapomíná. Znovu objevme klanění, modlitbu adorace: osvobozuje nás a navrací nám důstojnost dětí, ne otroctví.

Kromě Božího prvenství nás eucharistie vybízí k lásce k bratrům a sestrám. Tento chléb je svátostí lásky par excellence. Je to Kristus, kdo se za nás obětuje a láme a žádá nás, abychom udělali totéž, aby se náš život stal rozemletou pšenicí a chlebem, který nasytí naše bratry a sestry. Boháč z evangelia v tomto úkolu selhává; žije v bohatství a hojně hoduje, aniž by si všiml tichého pláče chudého Lazara, který leží vyčerpaný u jeho dveří. Teprve na konci svého života, když Pán obrací karty, si konečně všimne Lazara, ale Abraham mu říká: "Mezi námi a tebou se vytvořila velká propast" (Lk 16,26). Ale vytvořil jsi ji ji ty: ty sám. Jsme to my, kdo v sobectví hledí do propastí. Byl to boháč, kdo za svého pozemského života vyhloubil propast mezi sebou a Lazarem, a nyní, ve věčném životě, tato propast zůstává. Naše věčná budoucnost totiž závisí na tomto životě: pokud si nyní vykopeme propast ve vztahu k bratrům a sestrám, "vykopeme si hrob" na později; pokud si nyní postavíme zeď proti bratrům a sestrám, zůstaneme později uvězněni v osamění a smrti.

Drazí bratři a sestry, je bolestné vidět, že toto podobenství je stále příběhem naší doby: nespravedlnost, nerovnost, nerovnoměrné rozdělování zdrojů země, zneužívání vlivu mocných proti slabým, lhostejnost vůči volání chudých, propast, kterou denně hloubíme a která vytváří marginalizaci, to vše nás nemůže nechat lhostejnými. A tak si dnes společně uvědomme, že eucharistie je proroctvím nového světa, je to přítomnost Ježíše, který nás žádá, abychom se zavázali k účinnému obrácení: obrácení od lhostejnosti k soucitu, obrácení od plýtvání ke sdílení, obrácení od sobectví k lásce, od individualismu k bratrství.

Bratři a sestry, sněme. Sněme o takové církvi: eucharistické církvi. Složené z žen a mužů, kteří se lámou jako chléb pro všechny, kdo trpí osamělostí a chudobou, pro ty, kdo hladoví po něze a soucitu, pro ty, jejichž životy se hroutí, protože jim chybí dobrý kvas naděje. Církev, která klečí před eucharistií a s úctou uctívá Pána přítomného v chlebu, ale která se také umí se soucitem a něhou sklonit před ranami trpících, pozvedá chudé, stírá slzy trpících a sama se stává chlebem naděje a radosti pro všechny. Protože není pravé eucharistické bohoslužby bez soucitu s mnoha "Lazary", kteří i dnes kráčejí vedle nás. A je jich tolik!

Bratři a sestry, z tohoto města Matera, "města chleba", bych vám rád řekl: Vraťme se k Ježíši, vraťme se k eucharistii. Vraťme se k chuti chleba, protože když máme hlad po lásce a naději nebo jsme zlomeni životními bolestmi a utrpením, Ježíš se stává pokrmem, který nás sytí a uzdravuje. Vraťme se k chuti chleba, protože zatímco ve světě stále dochází k nespravedlnosti a diskriminaci chudých, Ježíš nám dává chléb sdílení a denně nás posílá jako apoštoly bratrství, apoštoly spravedlnosti a apoštoly pokoje. Vraťme se k chuti chleba, abychom byli eucharistickou církví, která staví Ježíše do středu a stává se chlebem něhy, chlebem milosrdenství pro všechny. Vraťme se k chuti chleba, abychom si připomněli, že zatímco se naše pozemská existence stravuje, eucharistie předjímá příslib vzkříšení a vede nás k novému životu, který přemáhá smrt.

Zamysleme se dnes nad bohatým mužem a Lazarem. Tohle se děje každý den. A mnohokrát se také – styďme se – odehrává v nás, tento boj, mezi námi, ve společenství. A když naděje pohasne a my v sobě pocítíme osamělost srdce, vnitřní únavu, trýzeň hříchu, strach z neúspěchu, vraťme se znovu k chuti chleba. Všichni jsme hříšníci: každý z nás si nese své vlastní hříchy. Ale i jako hříšníci, vraťme se k chuti eucharistie, k chuti chleba. Vraťme se k Ježíši, klanějme se mu, přijměme ho. On jediný totiž vítězí nad smrtí a vždy obnovuje náš život.

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.

Čtení z dnešního dne: Sobota 2. 3.

1. čtení - Mich 7,14-15.18-20; Evangelium - Lk 15,1-3.11-32

Komentář k Lk 15,1-3.11-32: Odvážně se zamyslím nad tímto úryvkem. Nevystupuji někdy jako poslušný, věrný syn církve, který je pohoršen dobrotou Otce, která nezná hranic?

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatý ´Sudeťák´ P. Hubert Engelmar Unzeitig (svátek 2.3.)

(28. 2. 2024) P. Hubert Engelmar Unzeitig byl sudetský Němec, který se narodil 1. března 1911 v Hradci nad Svitavou severně od Brna.…

Fiducia supplicans, neliturgická požehnání a Ratzingerovo rozlišení

(27. 2. 2024) Instrukce, kterou v roce 2000 vydal tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, rozlišuje modlitby za uzdravení, které…

Oto Mádr, přední český teolog a jeden z nejdéle vězněných kněží u nás (+ 27. 2. 2011)

(26. 2. 2024) Oto Mádr - výrazná osobnost české katolické církve 20. století

Proti komunismu, nacismu a jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(25. 2. 2024) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost –…

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2024) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2024) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

Stolec svatého Petra (22.2.)
(21. 2. 2024) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a…


Konference Jak slyšet Boží hlas s Petem Greigem 
22. – 23. 3. 2024 v Praze.