papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
26. neděle v mezidobí - C / papež František (Chléb je třeba sdílet na stole světa)

Papež František sloužil mši ve městě Matera na závěr 27. italského národního eucharistického kongresu a připomněl křesťanům, že není eucharistické bohoslužby bez soucitu s chudými. Komentoval tak dnešní evangelium s podobenstvím o boháči a Lazarovi (Lk 16, 19–31).

Pán nás shromažďuje kolem svého stolu a stává se pro nás chlebem: "Je to chléb sváteční na stole dětí, [...] vytváří sdílení, posiluje svazky, chutná po společenství" (Hymnus 17. Národního eucharistického kongresu, Matera, 2022). Evangelium, které jsme právě slyšeli, nám však říká, že chléb se na stole světa nedělí vždy: to je pravda; ne vždy z něj vyzařuje vůně společenství; ne vždy se láme ve spravedlnosti.

Je dobré se zastavit před dramatickou scénou, kterou Ježíš popisuje v podobenství, jež jsme právě slyšeli: na jedné straně boháč oděný do purpuru, který se honosí svým bohatstvím a bohatě hoduje; na druhé straně chudák pokrytý vředy, který leží u dveří a doufá, že mu ze stolu spadne pár drobků, aby se nasytil. A před tímto rozporem – který vidíme každý den – se ptáme: k čemu nás svátost eucharistie, zdroj a vrchol života křesťana, vybízí?

Eucharistie nám především připomíná Boží primát. Bohatý člověk v podobenství není otevřený vztahu s Bohem: myslí jen na svůj vlastní blahobyt, na uspokojení svých potřeb, na užívání si života. A s tím přišel i o své jméno. Evangelium neříká, jak se jmenoval: jmenuje ho "bohatý člověk", na rozdíl od chudáka, kterému dává jméno Lazar. Bohatství tě přivede i k tomu, že tě také zbaví tvého jména. Je spokojený sám se sebou, opilý penězi, omráčený jarmarkem marnosti, v jeho životě není místo pro Boha, protože uctívá jen sám sebe. Není náhodou, že nevyslovujeme jeho jméno: říkáme mu "bohatý", definujeme ho pouze přídavným jménem, protože nyní ztratil své jméno, ztratil svou identitu, která je dána pouze statky, které vlastní. Jak smutná je tato skutečnost i v dnešní době, kdy zaměňujeme to, co jsme, s tím, co máme, kdy posuzujeme lidi podle jejich bohatství, titulů, které mají, funkcí, které zastávají, nebo značky oblečení, které nosí. Je to náboženství majetku a zdání, které často ovládá scénu tohoto světa, ale nakonec nás zanechává s prázdnýma rukama: vždycky. Tomuto boháči z evangelia totiž nezůstalo ani jméno. Už není nikým. Naopak, chudák má jméno Lazar, což znamená "Bůh pomáhá". Navzdory své chudobě a marginalizaci si může zachovat svou důstojnost, protože žije ve vztahu s Bohem. V jeho jménu je něco z Boha a Bůh je neochvějnou nadějí jeho života.

Zde je tedy trvalá výzva, kterou eucharistie nabízí našemu životu: uctívat Boha, a ne sebe. Postavit do středu pozornosti Jeho, a ne marnivost vlastního já. Připomenout si, že pouze Pán je Bůh a všechno ostatní je dar jeho lásky. Protože pokud uctíváme sami sebe, umíráme v dusivém sevření svého malého já; pokud uctíváme bohatství tohoto světa, zmocní se nás a udělá z nás otroky; pokud uctíváme boha vzhledu a opíjíme se marnotratností, dříve či později po nás sám život bude chtít zaplatit účet. Život po nás vždycky chce platit účet. Když naopak adorujeme Pána Ježíše přítomného v eucharistii, dostává se nám také nového pohledu na náš život: nejsem věcmi, které vlastním, ani úspěchy, kterých se mi podařilo dosáhnout; hodnota mého života nezávisí na tom, kolik toho mohu předvést, ani se nezmenšuje, když selžu a neuspěji. Jsem milované dítě, každý z nás je milované dítě; jsem požehnaný Bohem; chtěl mě obléci do krásy a chce mě osvobodit, chce mě osvobodit od všech otroctví. Pamatujme si toto: Kdo uctívá Boha, nestává se otrokem nikoho: je svobodný. Znovu objevme modlitbu klanění, na kterou se často zapomíná. Znovu objevme klanění, modlitbu adorace: osvobozuje nás a navrací nám důstojnost dětí, ne otroctví.

Kromě Božího prvenství nás eucharistie vybízí k lásce k bratrům a sestrám. Tento chléb je svátostí lásky par excellence. Je to Kristus, kdo se za nás obětuje a láme a žádá nás, abychom udělali totéž, aby se náš život stal rozemletou pšenicí a chlebem, který nasytí naše bratry a sestry. Boháč z evangelia v tomto úkolu selhává; žije v bohatství a hojně hoduje, aniž by si všiml tichého pláče chudého Lazara, který leží vyčerpaný u jeho dveří. Teprve na konci svého života, když Pán obrací karty, si konečně všimne Lazara, ale Abraham mu říká: "Mezi námi a tebou se vytvořila velká propast" (Lk 16,26). Ale vytvořil jsi ji ji ty: ty sám. Jsme to my, kdo v sobectví hledí do propastí. Byl to boháč, kdo za svého pozemského života vyhloubil propast mezi sebou a Lazarem, a nyní, ve věčném životě, tato propast zůstává. Naše věčná budoucnost totiž závisí na tomto životě: pokud si nyní vykopeme propast ve vztahu k bratrům a sestrám, "vykopeme si hrob" na později; pokud si nyní postavíme zeď proti bratrům a sestrám, zůstaneme později uvězněni v osamění a smrti.

Drazí bratři a sestry, je bolestné vidět, že toto podobenství je stále příběhem naší doby: nespravedlnost, nerovnost, nerovnoměrné rozdělování zdrojů země, zneužívání vlivu mocných proti slabým, lhostejnost vůči volání chudých, propast, kterou denně hloubíme a která vytváří marginalizaci, to vše nás nemůže nechat lhostejnými. A tak si dnes společně uvědomme, že eucharistie je proroctvím nového světa, je to přítomnost Ježíše, který nás žádá, abychom se zavázali k účinnému obrácení: obrácení od lhostejnosti k soucitu, obrácení od plýtvání ke sdílení, obrácení od sobectví k lásce, od individualismu k bratrství.

Bratři a sestry, sněme. Sněme o takové církvi: eucharistické církvi. Složené z žen a mužů, kteří se lámou jako chléb pro všechny, kdo trpí osamělostí a chudobou, pro ty, kdo hladoví po něze a soucitu, pro ty, jejichž životy se hroutí, protože jim chybí dobrý kvas naděje. Církev, která klečí před eucharistií a s úctou uctívá Pána přítomného v chlebu, ale která se také umí se soucitem a něhou sklonit před ranami trpících, pozvedá chudé, stírá slzy trpících a sama se stává chlebem naděje a radosti pro všechny. Protože není pravé eucharistické bohoslužby bez soucitu s mnoha "Lazary", kteří i dnes kráčejí vedle nás. A je jich tolik!

Bratři a sestry, z tohoto města Matera, "města chleba", bych vám rád řekl: Vraťme se k Ježíši, vraťme se k eucharistii. Vraťme se k chuti chleba, protože když máme hlad po lásce a naději nebo jsme zlomeni životními bolestmi a utrpením, Ježíš se stává pokrmem, který nás sytí a uzdravuje. Vraťme se k chuti chleba, protože zatímco ve světě stále dochází k nespravedlnosti a diskriminaci chudých, Ježíš nám dává chléb sdílení a denně nás posílá jako apoštoly bratrství, apoštoly spravedlnosti a apoštoly pokoje. Vraťme se k chuti chleba, abychom byli eucharistickou církví, která staví Ježíše do středu a stává se chlebem něhy, chlebem milosrdenství pro všechny. Vraťme se k chuti chleba, abychom si připomněli, že zatímco se naše pozemská existence stravuje, eucharistie předjímá příslib vzkříšení a vede nás k novému životu, který přemáhá smrt.

Zamysleme se dnes nad bohatým mužem a Lazarem. Tohle se děje každý den. A mnohokrát se také – styďme se – odehrává v nás, tento boj, mezi námi, ve společenství. A když naděje pohasne a my v sobě pocítíme osamělost srdce, vnitřní únavu, trýzeň hříchu, strach z neúspěchu, vraťme se znovu k chuti chleba. Všichni jsme hříšníci: každý z nás si nese své vlastní hříchy. Ale i jako hříšníci, vraťme se k chuti eucharistie, k chuti chleba. Vraťme se k Ježíši, klanějme se mu, přijměme ho. On jediný totiž vítězí nad smrtí a vždy obnovuje náš život.