papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
31. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Zacheus hledá Ježíše, Ježíš hledá Zachea)

Dnešní liturgie vypráví o setkání Ježíše se Zacheem, předákem celníků ve městě Jericho (Lk 19,1-10). Jádrem tohoto příběhu je sloveso hledat. Soustřeďme se na to: hledat. Zacheus "hledal, kdo je Ježíš" (v. 3), a Ježíš po setkání s ním říká: "Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo" (v. 10). Zastavme se trochu u dvou pohledů, které se navzájem hledají: u pohledu Zachea, který hledá Ježíše, a u pohledu Ježíše, který hledá Zachea.

Nejprve Zacheův pohled. Byl celníkem, tedy jedním z těch Židů, kteří vybírali daně ve prospěch římských vladařů, zrádcem vlasti a využíval svého postavení. Proto byl Zacheus bohatý, nenáviděný – nenáviděný! - všemi a považován za hříšníka. Text říká, že "byl malého vzrůstu" (v. 3), a tím snad naráží i na jeho vnitřní malost, na jeho průměrný, nepoctivý život, věčně se dívající shora. Důležité však je, že byl malý. Zacheus však chce Ježíše vidět. Něco ho nutí, aby se s ním setkal. "Běžel vpřed," říká evangelium, "a aby ho mohl vidět, vylezl na moruši, protože tudy musel projít" (v. 4). Vylezl na strom: Zacheus, muž, který ovládal všechno, jde cestou posměchu – aby viděl Ježíše. Jen si představte, co by se stalo, kdyby například ministr hospodářství vylezl na strom, aby se podíval na něco jiného: riskoval by posměch. Zacheus riskoval posměch, aby mohl vidět Ježíše. Zacheus ve své nízkosti cítí potřebu hledat jiný pohled, pohled Krista. Zatím ho nezná, ale čeká na někoho, kdo ho vysvobodí z jeho stavu, morálně nízkého, kdo ho dostane z bahna, v němž se nachází. To je zásadní: Zacheus nás učí, že v životě není nikdy vše ztraceno. Prosím: nikdy není vše ztraceno, nikdy! Vždy můžeme vytvořit prostor pro touhu začít znovu, obnovit se, obrátit se. Obnova, nový začátek, obrácení. A právě to Zacheus dělá.

Rozhodující je v tomto smyslu druhý aspekt: Ježíšův pohled. Otec ho poslal hledat ztracené, a když přichází do Jericha, prochází přímo kolem stromu, na kterém je Zacheus. Evangelium vypráví, že Ježíš "vzhlédl" a řekl mu: "Zachee, pojď hned dolů, protože se dnes musím zastavit v tvém domě" (v. 5). Je to velmi krásný obraz, protože když se Ježíš musí dívat nahoru, znamená to, že se na Zachea dívá zespodu. To je příběh spásy: Bůh na nás nepohlédl shůry, aby nás ponížil či odsoudil – ne; naopak, snížil se až k tomu, že nám umyl nohy, pohlédl na nás a obnovil naši důstojnost. Setkání očí Zachea a Ježíše tak jako by shrnovalo celé dějiny spásy: lidstvo se svou bídou hledá vykoupení, ale Bůh se svým milosrdenstvím nejprve hledá stvoření, aby je zachránil.

Bratři a sestry, pamatujme na toto: Boží pohled se nikdy nezastaví u naší minulosti plné chyb, ale s nekonečnou důvěrou hledí na to, čím se můžeme stát. A pokud máme někdy pocit, že jsme lidé nízkého vzrůstu, nestačíme na výzvy života a už vůbec ne na evangelium, utápíme se v problémech a hříších, Ježíš na nás vždy pohlíží s láskou: dívá se na nás, jako Zacheovi nám vychází vstříc, oslovuje nás jménem, a pokud ho přijmeme, přichází k nám domů. Můžeme se tedy ptát sami sebe: jak se na sebe díváme? Cítíme se neschopní a rezignujeme, nebo právě tam, když se cítíme na dně, hledáme setkání s Ježíšem? A pak: jaký pohled máme na ty, kteří chybovali a snaží se vstát z prachu svých chyb? Je to pohled shora, který soudí, pohrdá, vylučuje? Pamatujme, že je přípustné dívat se na člověka svrchu jen proto, abychom mu pomohli povstat: nic víc. Pouze v tomto případě je přípustné dívat se shora dolů. My křesťané však musíme mít Kristův pohled, který objímá zdola, který hledá ztracené, se soucitem. To je a musí být vždy pohled církve, pohled Krista, nikoli pohled odsuzující.

Prosme Marii, na jejíž pokoru Hospodin pohlédl, a vyprosme si od ní dar nového pohledu na nás i na druhé.