papež František | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
4. neděle adventní - C / Angelus - papež František (Prožít Vánoce extrovertně, nikoli roztěkaně)

Liturgie této čtvrté neděle adventní klade do popředí postavu Marie, Panenské Matky, která se chystá přivést na svět Ježíše, Spasitele světa. Pohleďme na tu, která je vzorem víry a lásky, a můžeme se zeptat: Na co v těchto měsících asi myslela? Odpověď nám dává právě dnešní evangelium, které popisuje Mariinu návštěvu u své starší příbuzné Alžběty (srov. Lk 1,39-45). Anděl Gabriel jí vyjevil, že Alžběta čeká dítě a je už v šestém měsíci (srov. Lk 1,26.36). A Panna, která Božím působením právě počala Ježíše, tedy pospíchala z galilejského Nazareta do judských hor, aby navštívila svoji příbuznou.

Evangelium říká: »Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu« (v.40). Zajisté se spolu s ní radovala z jejího mateřství stejně jako Alžběta, když zdravila Marii slovy: »Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?« (v. 42-43). A vzápětí chválí její víru: »Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána« (v.45). Zjevný je kontrast mezi Marií, která uvěřila, a Zachariášem, Alžbětiným manželem, který zapochyboval, neuvěřil andělovu příslibu a proto oněměl až do Janova narození. Je to kontrast.

Tato epizoda nám pomáhá pochopit mysterium setkání člověka s Bohem ve zcela zvláštním světle. Toto setkání neprobíhá ve znamení ohromujících divů, nýbrž spíše učí víře a lásce. Maria je totiž blahoslavená, protože uvěřila. Setkání s Bohem je plodem víry. Zachariáš, který pochyboval a nevěřil, se však stal hluchým a němým. A během dlouhého mlčení rostl ve víře. Bez víry nevyhnutelně nelze slyšet útěchyplný hlas Boha a chybí schopnost těšit bratry útěchou a nadějí. Vidíme to denně: lidé, kteří nemají víru žádnou anebo jenom nepatrnou, se ocitají v nesnázích, setkají-li se s někým, kdo trpí. Zmohou se jenom na zdvořilostní projevy, ale nedokáží oslovit srdce, protože nemají sílu. Nemají sílu, protože nemají víru, a když nemají víru, nedostává se jim slov, která by pronikla do srdce druhých. Víra se živí láskou. Evangelista vypráví, že Maria »se vydala na cestu a spěchala« (v.39) k Alžbětě. Spěchala, nikoli v úzkosti či znepokojení; spěchala, ale v pokoji. »Vydala se« v úkonu služebnosti. Mohla by zůstat doma a připravovat narození svého syna, avšak dělala si starost nejprve o druhé než o sebe. Tak prokázala skutkem, že je učednicí Pána, kterého nosí v lůně. Událost Ježíšova narození tak začala prostým úkonem lásky. Autentická láska je ostatně vždycky plodem Boží lásky.

Evangelium o Mariině návštěvě u Alžběty, které jsme vyslechli při mši, nás připravuje k dobrému prožití Vánoc a uděluje nám dynamismus víry a lásky. Tento dynamismus je dílem Ducha svatého. Duch Lásky udělil Mariinu panenskému lůnu plodnost a pobídl ji, aby se vydala posloužit starší příbuzné. Tento dynamismus je plný radosti, jak je vidět na setkání obou matek; je to jásavý chvalozpěv radosti v Pánu, jenž činí veliké věci s těmi nepatrnými, kteří v Něho důvěřují.

Panna Maria ať nám vyprosí milost prožít Vánoce extrovertně  - nikoli roztěkaně, leč extrovertně – abychom nestavěli do středu své „já“, nýbrž Ježíše a bratry, zejména ty, kteří potřebují pomoc. Dejme tedy prostor Lásce, která se i dnes chce stát tělem a přebývat mezi námi.