papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
5. nvlm / Angelus - papež František

Dnešní evangelium (srv. Mk 1,29-39) představuje příběh, ve kterém Ježíš uzdraví Petrovu tchýni, stejně jako poté i další nemocné a trpící, kteří k němu přicházejí. Uzdravení Petrovy tchýně je první tělesné uzdravení, které Marek vypravuje.  Žena ležela s horečkou. Ježíšův postoj a gesto v této situaci jsou symbolické. Evangelista říká, že “přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji” (v. 31). V tomto jednoduchém úkonu je veliká vlídnost. Zdá se velmi přirozená. “Horečka ji opustila a ona je obsluhovala.” (tamtéž) Ježíšovo uzdravování zde nenaráží na žádný odpor. Uzdravený člověk se vrací do normálního života a hned myslí na ostatní a ne na sebe sama. Tohle je důležité, je to znamení opravdového “zdraví”!

Ten den byla sobota. Lidé z vesnice čekají na západ slunce a potom, když skončí povinný odpočinek, vycházejí a přinášejí k Ježíšovi všechny nemocné a posedlé. A on je uzdravuje. Jen zakazuje démonům, aby prozradili, že on je Kristus (srv. vv. 32-34). Hned od začátku tedy Ježíš ukazuje svoji náklonnost k osobám trpícím na těle nebo na duchu. Je to náklonnost Otce, kterou Ježíš ztělesňuje a ukazuje slovy i činy. Jeho učedníci toho byli očitými svědky. Ale Ježíš nechtěl, aby se stali pouze přihlížejícími jeho mise. Pozval je, aby se jí účastnili, a dal také jim sílu uzdravovat nemocné a vyhánět démony (srv. Mk 10,1 a 6,7). A toto nepřerušeně pokračuje v životě Církve až dodnes. Starat se o nemocné jakéhokoliv typu není pro církev nějakou vedlejší aktivitou. Není to nějaký přívěšek. Ne, je to nedílnou součástí jejího poslání, jako to bylo součástí poslání Ježíše: přinášet trpícímu lidstvu něžnost Boží. Za několik dní, 11. února, nám to připomene i Světový den nemocných, který ustanovil sv. Jan Pavel II., který dal církvi také Apoštolský list Salvifici doloris o křesťanském smyslu lidského utrpení (11. února 1984).

Realita, kterou nyní prožívá celý svět kvůli pandemii, ukazuje, jak je toto poselství aktuální. Hlas Jobův, který slyšíme v dnešní liturgii, také ukazuje naši lidskou situaci v její důstojnosti a zároveň křehkosti. Tváří v tvář této skutečnosti se vždy v mysli objeví otázka: “Proč?”

Na tuto otázku Ježíš, vtělené Slovo, odpovídá nikoli nějakým vysvětlením, nýbrž láskyplnou přítomností, která se sklání, bere za ruku a pozvedá, jak udělal Ježíš i v případě Petrovy tchýně (srv. Mk 1,31). Boží Syn neukazuje svou moc shora, jaksi na dálku, nýbrž zblízka, v něžnosti a soucitu. A dnešní evangelium nám připomíná i to, že tento soucit pramení z intimního vztahu s Otcem: před svítáním i po západu slunce se Ježíš vzdaloval a zůstával sám v modlitbě (v. 35). Tady bral sílu konat svoji službu slova i uzdravování.

Svatá Panna ať nám pomáhá nechat se Ježíšem uzdravit – máme toho stále všichni zapotřebí – abychom mohli být i my svědky uzdravující něžnosti Boží.