Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
9. neděle v mezidobí B / Dovolme si být zranitelnými! Jen tak dáme Bohu prostor…

Proč Bůh ukládá svůj poklad do nás – do nádob hliněných? Do nádob křehkých a lehce rozbitných?

***

Tu a tam se objeví někdo, kdo s patosem ve své řeči projeví touhu vrátit se o několik desítek let zpátky, kdy svět ještě nebyl takový, jaký je dnes. Ale ve skutečnosti nevím, jestli by se nám chtělo vrátit se v čase zpět.

Na jednu stranu je pravdou, že byl svět jednodušší a prostý od současných globálních komplikací; na druhou stranu je to z velké části zásluha právě globálního vývoje, který nám v mnohém usnadňuje život. Komu by se ještě před 40 lety snilo o webu, který propojuje i ty od sebe nejvzdálenější místa světa?

A o posunu můžeme asi hovořit ve všech oblastech lidského života. Od automobilového průmyslu, přes zmíněnou komunikaci až třeba po medicínu. Bohužel s tím vším však také souvisí i růst samozřejmosti (někdy až sobecké), se kterou k věcem přistupujeme.

Půjdeme-li si do obchodu koupit na tábor čelovku, koupíme si velice výkonné LED osvětlení, které vydrží svítit až neuvěřitelně dlouhé hodiny a ani nás tak nenapadne, že by mohla nastat situace, kdy světlo zhasne a my se ve tmě ztratíme. Budeme-li si chtít pořídit nádoby na uchovávání potravin nebo jakýchkoli jiných tekutin a náplní, sáhneme v obchodě nejspíše po nerezu nebo tvrzeném plastu, aby de facto neexistovala nejen možnost rozbití oné nádoby, ale především možnost ztráty či defektu jejího obsahu.

Skoro by tak stálo za to začít pochybovat o Bohu a jeho prozřetelnosti, ne? Proč ukládá svůj poklad do nás – do nádob hliněných? Do nádob křehkých a lehce rozbitných? Jakoby snad netušil, že trápení, bezradnost, pronásledování a srážení k zemi (jak jsme slyšeli od svatého Pavla v jeho druhém listě Korinťanům) tu budou vždycky a budou na nás dorážet a ohrožovat nás.

Bůh to tak ale chtěl a chce. Nechce totiž, abychom byli dokonalými světelnými zdroji, které dosvítí odkudkoli kamkoli, a nebudou muset vyjít ze svého komfortu a zářit jeho světlem svým bližním na jejich konkrétních cestách. Bůh chce, abychom byli lampami, byť často plápolajícími a skomírajícími, ale o to autentičtějšími a opravdovějšími, které si budou muset být vědomy svého původního zdroje, a když zhasnou, budou se k němu vracet. Bůh nechce, abychom byli nerezovou, nerozbitnou, nezničitelnou nádobou, která ale bude neustále paralyzovaná strachem, jestli i další ohrožení zvenčí ještě vydrží, a proto nebude ochotná se pro druhé otevřít a podělit se o dobra v sobě uchovávaná.

Proto jsme nádobami „hliněnými“. Abychom nežili v nejisté stabilitě se strachem z možného pádu, ale abychom v našich pádech měli jistotu, že s Bohem vždycky povstaneme. Dovolme si být zranitelnými! Jen tak dáme Bohu prostor…