Advent (cyklus C)
04. neděle adventní C / Petr Šabaka

Pečuj, pastýři, o révu

Promluva 4. neděle adventní C

„Slyš, Izraelův pastýři … pečuj o tuto révu“ (Žl 80,2.15; liturgický překlad). Žalm osmdesátý má dvě hlavní části. V první z nich je Bůh zobrazován jako pastýř, ve druhé je vinařem Izraele. Když se nad tím zamyslíme, může nás napadnout otázka, zda tato dvě povolání jdou dohromady. Pastýř je kočovníkem, vinař je naproti tomu po generace spojen se zemí, kterou obdělává. Pastýř své ovce přivede na pastvinu, a když ji stádo spase, pokračuje dál. Vinaři trvá roky, než půdu zúrodní a vypěstuje révu, z níž získá mošt, který vyzraje v nápoj králů a kněží.

Žalm se stal autobiografií izraelského národa, který vychází z egyptského otroctví na poušť, kde se odevzdává Božímu vedení. Bůh se stává jeho pastýřem. Vede své stádo do země zaslíbené. Cestou jej sytí zázračným chlebem z nebe a napájí vodou ze skály. Když jej pak přivede do země, kterou jim přislíbil, svou péči proměňuje. Zasazuje Izraele do země jako vinnou révu, obdělává ji, skrápí požehnáním jako deštěm a rosou, raduje se spolu s lidem z plodů věrnosti.

Ježíš přichází, aby nás rozptýlené, hladové, prahnoucí, unavené a zoufalé ovce shromáždil a přivedl do Božího království. Jeho příchod se uskutečnil narozením v Betlémě, uprostřed pastýřů, jako kdyby tím chtěl vyjádřit: „Jsem jedním z vás, jsem také pastýř.“ Později to sám říká: „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř“ (Jan 10,14-16).

Apoštol Pavel píše dopis do Korintu: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama“ (2 Kor 5,1). Až bude jednou stan kočovníků zbourán, budeme navěky zasazeni do nebeské vinice.

Co tedy dělat konkrétně? „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ (Žid 4,7). A ono dnes může nastat dnes nebo zítra nebo pozítří…

Co vlastně přinášíme?

Promluva 4. neděle adventní C

„Kristus říká, když přichází na svět: ‚Oběti ani dary jsi nechtěl‘“ (Žid 10,5a). Co tedy Bůh vlastně chce po Kristu? Autor listu Židům pokračuje: „…ale dal jsi mi tělo“ (Žid 10,5b). A co chce po nás? To samé. Naší odpovědí mohou být také slova z druhého čtení: „Zde jsem, abych konal tvou vůli“ (Žid 10,9). Vše, co se máme naučit v osobním životě, je přítomno při slavení mešní liturgie: přinášení Ježíšova Těla a Krve, naše připojení se k jeho oběti, protože to je oběť, v níž si Bůh Otec zalíbil, a konečně naplnění jeho vůle.

Za několik okamžiků budou děti jako zástupci nás všech přinášet v průvodu s dary chleba a vína také Betlémské světlo. Přinášení darů má ve slavení liturgie svůj význam. Papež Benedikt o tom píše ve své encyklice Sacramentum caritatis: „Toto jednoduché a pokorné gesto má svůj význam: v chlebu a vínu, které přinášíme na oltář, je celé stvoření Kristem Vykupitelem přijato, aby bylo proměněno a přineseno Otci. V této perspektivě přinášíme na oltář i každé utrpení a bolest světa s jistotou, že v Božích očích je všechno cenné“ (BENEDIKT XVI. Sacramentum caritatis. 47). Všeobecné pokyny k římskému misálu také stanovují, že „je možné převzít zároveň i peníze nebo jiné dary přinášené věřícími pro chudé a pro kostel“ (Všeobecné pokyny k římskému misálu. Editio tertia. 73). Vše má doprovázet zpěv. Velice rád bych využil této příležitosti a na tento průvod s dary pro oltář bych se dnes spolu s vámi zaměřil.

Začněme od zpěvu, protože ten se týká opravdu každého z nás, spojuje nás v jedno společenství, v jeden hlas stoupající až „do oken Božího paláce“. Vybavila se mi jednoduchá, však radostná a hluboká píseň:

„Ať svítí slunce z Nazaretu, ať svítí nezastřené,
ať svítí všem, kdo sešli se tu, ať svítí každodenně.
Ať svítí slunce také ve mně, abych já byl nadějí,
těm, co vše kolem vidí černě, těm, co se neradují.“

Ještě stále se najdou lidé, kteří považují peníze za něco špinavého, co působí při slavení mše svaté rušivě. Tito lidé však nepochopili, že se jedná o gesto solidarity. Jestliže je nám spolu dobře, jestliže máme rádi místa, na kterých se shromažďujeme, musíme se spolupodílet na jejich provozu a jsou samozřejmě shromažďovány prostředky ke službě a pomoci chudším, než jsme my sami. Mojžíšský zákoník konstatuje a přikazuje: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru“ (Dt 15,11). Ježíš si neošklivil peníze, ale ani je nezbožšťoval. V jeho přítomnosti měli lidé potřebu být štědří. Vzpomeňte na Zachea: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně“ (Lk 19,8). Proto počkáme s přinášením darů, shromáždíme vaše dnešní dary a poneseme je v průvodu.

Konečně chléb a víno. Někdy děkuji vašim zástupcům za tuto službu. Na misku každý z nás pokládá svou částku chleba – svou všednodennost. Víno je symbolem jak radostí, tak utrpení provázející naši pouť životem. Obojí je proměněno, obohaceno o novou kvalitu, kterou je sám Ježíš. A nejen to, tento pokrm je vám vrácen. Je vám vrácena všednodennost, radosti i utrpení dní. Ale s novou kvalitou, s Ježíšem.

Pamatujme na slova tohoto komentáře nejen dnes, ale kdykoli, kdy bude v průvodu přinášen chléb a víno pro oběť Ježíšovu.

Autor: Šabaka Petr