Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
06. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

6. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Lv 1,1-2.45-46
Dnes je malomocenství přesně diagnostikováno, ale v době Ježíšově bylo za malomocenství považována řada kožních onemocnění. V každém případě byl takto označený člověk vyřazen z pospolitosti ostatních lidí. Zdá se, že v poexilním židovstvu byla snaha o kultickou čistotu až přehnaně úzkostlivá. Proto tak přísné předpisy o chování malomocných, které byly pro postižené tvrdé. Celý problém kultické čistoty byl i v Ježíšově době značně živý, pro nás však je málo srozumitelný. V každém případě je třeba vidět, že kultická nečistota zbavovala Izraelitu možnosti podílet se na kultu, tedy podílet se na důležitých prvcích života vyvoleného národa. Ježíšovo osvobození od těchto zábran je pak činem, který symbolizuje mnohem plnější osvobození, kterým je vykoupení.


2. čtení
1 Kor 10,31-11,1
Pavlovy myšlenky v této pasáži listu krouží kolem slavení eucharistie. Pavlovi zde zřejmě nejde o typická kontraverzní témata poreformační teologie, jako je obětní charakter nebo reálná přítomnost. Spíš mu jde o vztah těch, kdo eucharistii slaví, k ostatním. A to jak k ostatním lidem v církvi, tak k ostatním lidem mimo církev. Braní ohledu na druhé je Pavlovi bezpochyby Boží oslavou!


Evangelium
Mk 1,40-45
Perikopa patří do úvodní části evangelia, ve které je ukazováno Ježíšovo působení jako "učení plné moci". Potvrzení Ježíšových slov, nikoliv řešení zdravotního problému malomocenství v celém Izraeli, je smyslem Ježíšova konání.

V 41 - Ježíšův soucit je zviditelněním celého Božího postoje k lidstvu, srov. např. Jan 3,16.

V 42 - Ježíšův čin se nepodobá v ničem složitému obřadu kouzelníka. Vztažení ruky je projevem Boží moci, podobně jako měl Mojžíš z Božího pověření vztáhnout svou hůl, aby se rozestoupily vody (Ex 14,15).

V 43-45 - uzdravený má postupovat podle ustanovení Zákona. Jen tak bude věrohodně dosvědčeno, že byl opravdu uzdraven. Ježíš ale přitom nechce popularitu. Jeho mesiánské poslání má být zřejmě davu skryto a otevírá se zatím jen tomu, kdo s ním vejde do osobního kontaktu víry. Prohlášení Ježíše králem, tedy politické zneužití jeho činnosti, zde stále hrozilo.


K úvaze
Ježíšův mocný čin je především znamení. Tak ostatně označuje - na rozdíl od synoptiků - všechny Ježíšovy zázraky Janovo evangelium. Znamení poukazuje k něčemu, co není na první pohled vidět. Ježíšem přinášena záchrana, spása, je sice zviditelněna uzdravením, ale znamená mnohem víc. Na druhé straně ne každé uzdravení samo o sobě, kterého se člověk někde na světě domůže, je spásou. Znovu a znovu je třeba opakovat, že Ježíš přinesl především spásu, ne především zdraví.


Myšlenky k promluvě
Mk 1,40-45
Slyší-li člověk dneška tento evangelní příběh, bude mít nejspíš dojem, že zde jde o uzdravení, tedy o nabytí zdraví, které dotyčnému umožnilo návrat do plného lidského života. Je to jistě také pravda, ale zdaleka ne pravda celá. Ježíšovo poslání by tak bylo viděno jen velmi povrchně. Právem se zdůrazňuje, že Ježíš nebyl lhostejný k utrpení lidí a že různá utrpení, způsobená nemocemi, odstraňoval a rozhodně nevedl lidi k tomu, aby si v nich libovali. Jenže očištění od malomocenství mělo v Izraeli poněkud jiný význam. V prvé řadě bylo tomuto člověku pomoženo v nemoci, se kterou si nikdo vcelku nevěděl rady. Byla to pomoc v lidské bezmoci. A nejen to. Bylo zde pomoženo člověku, který byl pro své onemocnění vyřazen. A to nejen všeobecně z lidské společnosti, ale byl vyřazen ze společenství lidu smlouvy, Izraele a navíc byl vyřazen z bohoslužebného společenství.

Tento nemocný a vyřazený člověk přichází k Ježíši dvojnásobně dobrým způsobem. Jednak s velkou vírou, dalo by se říci s naprostou důvěrou a dále bez jakýchkoliv nároků. To vše je vyjádřeno větou :"Chceš-li, můžeš mne očistit". Vše leží na Ježíši a vše závisí na jeho rozhodnutí. A o jeho moci není pochyb.

Člověk dneška, tak toužící po zdraví, může být takovýmto příběhem nadšen. A říká si možná: "Tohle bych potřeboval, tohle zkusím!" Ale nemusí se setkat s úspěchem. Protože mu může jít jen o zdraví. Snad zřejmější paralelou bude i pro dnešek paralela s odpuštěním. Hřích je něco, s čím můžeme sami dělat tak málo, jak málo mohli Ježíšovi současníci něco dělat s malomocenstvím. S hříchy ovšem člověk může žít - tak, jako s malomocenstvím. Tedy s omezenými možnostmi a v horších případech vyřazen ze společenství lidu smlouvy. Ježíš zde znamená pomoc. On je silnější než hřích a svým odpuštěním vrací člověka do společenství Božího lidu, uschopňuje ho plně k bohoslužbě, zastavuje rozkladný proces v jeho nitru. Odpuštění ovšem znamená ještě víc, než uzdravení malomocného. Je to také rozvinutí zdraví, začátek rozvoje života. Otevření dveří, za kterými je i nová země, v níž jsme ještě nebyli. A v každém případě osvobození. Setkání s odpouštějícím Ježíšem je reálné. Je to zkušenost, kterou může každý udělat. Nezapomeňme, že malomocný nevykonal jen nějaký očišťovací rituál, ale osobně a s nasazením plné víry se setkal s Ježíšem. Jen takovýto postoj vůči Ježíši znamená i pro nás plné odpuštění. Vykonání svátosti pokání jakožto naučeného obřadu, bez osobní víry, bez osobní důvěry vůči Ježíši, bez setkání s ním, je opravdu něčím jiným. A proto také nese jiné ovoce.