Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
1. neděle postní B/ 1 Petr 3,18-22 / Křesťané mnohdy vnímají řadu vedlejších věcí

Křesťané mnohdy vnímají ze své víry řadu vedlejších věcí



2. čtení - 1 Petr 3,18-22

Milovaní! Kristus jednou vytrpěl smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu.




Voda, která (tehdy byla) předobrazením křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by (křest) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.

Slova Písma a nauka křesťanské víry se týkají vždy dvou aspektů, které lze oddělit jen metodicky. Je to hledisko společenské, celosvětové, můžeme říci i kosmické: to, co Písmo přináší, se netýká jen jedince, ale týká se nějakým způsobem druhých lidí, národa, lidstva, celého stvoření (kosmu). Druhé hledisko je osobní: to, co Písmo říká, je určeno mně osobně. Buď slovo, výzvu, nárok, přikázání přijmu a vtělím do svého života, a potom slovo pro mne nebylo zbytečné, nebo ho jen "přenechám jiným" a v tom případě jsem se s nim minul. Nejsou to varianty k výběru, obě hlediska potřebujeme spojit ve svém chápání i v uvádění do života.

Tato perikopa (2. čtení - 1 Petr 3,18-22) obě hlediska obsahuje. Uvádí dva zcela zásadní předěly. Ten první je předěl v lidských dějinách a tím je Ježíšova smrt a vzkříšení. Je to plné přemožení moci zla a jeho projevu, smrti, vůči jejíž zničující moci je člověk bezmocný. Ježíš jako člověk plně vstoupil do skutečnosti smrti a přijal ji ("zemřel podle těla"). Ale tato zničující moc smrti byla Boží mocí překonána tak, že byla vytvořena nová skutečnost: vzkříšený člověk (Ježíš …"podle těla dostal nový život") To je čin spásy platný pro celý vesmír a pro všechny časy.

Druhým předělem, který je zde uváděn, je křest. Pro mnohé z nás je jistou nevýhodou, máme-li zkušenost jen se křtem dětí. Tam předěl, nové narození, jen těžko vnímáme. U křtu dospělého to může být jinak, tento předěl v životě je mnohdy mnohem zřetelnější. V každém případě je křtem tato nesmírná skutečnost vykoupení jedinci "přiřčena", skutečný podíl na Kristově vzkříšení. Obávám se, že jakožto křesťané vnímáme ze své víry řadu jiných skutečností více či silněji, než tuto základní. Řekne-li apoštol Pavel "Když je někdo křesťanem, je to nové stvoření", ani trochu nepřehání. Nám je skutečně dán křtem nový způsob existence, nový zdroj života, je nám "přiřčeno" překonání moci hříchu a tedy smrti.

Toto vědomí je jednou ze zcela podstatných věcí, které máme vnášet do života světa. Udělejme malý dějinný návrat. Řada z nás vyrostla více méně nebo zcela za dob totality. Tedy v době, kdy jsme se nemohli po libosti scházet, kdy jsme neměli náboženskou literaturu, veřejné přednášky, a mnoho dalších věcí, které dnes zcela samozřejmě užíváme. Z čeho žilo tehdy naše křesťanství? Zejména ze křtu, biřmování, eucharistie, modlitby a Písma, pokud jsme ho vůbec měli! A vydrželi jsme tak mnozí mnoho tlaků, které nás měly od víry odvést. A co lidé, kteří se osvědčili letitými pobyty v žalářích, kde jejich víra nezeslábla ale upevnila se? Tato skvělá svědectví o síle a odolnosti křesťanské existence, zakořeněné ve křtu a participující podstatně na Ježíšově vzkříšení jsou naším nesmírným bohatstvím, které může a má být dále využíváno! Je ale nepříjemné, že mnohdy jsou pro nás hlavními tématy skutečnosti, zda máme nebo nemáme takového a onakého prezidenta, zda náš biskup toto řekl a ono neudělal, že někteří v církvi píší, dělají nebo naopak nedělají to a no……zkrátka můžeme si sami sobě být dostatečným problémem, pro který zásadní skutečnosti naší křesťanské existence nevnímáme. Ale kdo se má přidat k věčně roztrpčeným otráveným, nadávajícím nebo smutným křesťanům? Leda ten, kdo se chce v nadávání a stěžování si vyžívat také! Nechci lacině bagatelizovat chyby, omyly a nedostatky. Chci jen říci, že ne to podstatné, na skutečnost, která je nám přiřčena křtem a v našich životech trvá, prostě nemají vliv. A že je tedy moudré žít z vlastního křtu a tedy ze skutečnosti Ježíšova vzkříšení, která je přítomná v našem životě, a ne z tisíců životních lapálií či z vlastní otrávenosti a kritičnosti. odstraňování.

Je ale třeba jít ještě o krok dál. Stali jsme se díky křtu podílníky na Kristově vzkříšení, je to základ naší křesťanské existence, který, nebude-li popřen, zapřen či ztracen znamená nakonec vítězství nad hříchem, dokonanou spásu, nebe. Dobrá, ale co ti ostatní? Náš text se zmiňuje o potopě jako o předobrazu křtu. Osm lidí bylo zachráněno, ostatní hříšníci zahynuli. Máme se cítit také tak? Máme ze své archy - křtu mávat těm ostatním (nepokřtěným, nevěřícím) ubožákům, kteří se najisto navěky utopí? To by byla divná záchrana! Je proto třeba se vrátit ke dvěma skutečnostem. Především k pravdě, že Ježíš zemřel za hřích všech lidí, "spravedlivý za nespravedlivé", jak říká náš úryvek. (Nepřehlédněme také větu, která říká, že "Ježíš…přinesl zprávu duším uvězněným", které kdysi nechtěli poslechnout. Vykoupení se týká mnohých, ne jen těch, kteří podle všech regulí uvěřili v Krista!) A dále se vraťme k tomu skvělému vyjádření 2. vatikánského koncilu které říká, že církev je jakousi prasvátostí spásy, znamením, daným světu. Na existenci církve a tedy nás křesťanů může a má být vidět, že záchrana existuje, že smrt je v Kristu přemožena. Není na nás rozhodnout, koho všeho se toto věčné přemožení hříchu a smrti bude týkat - my nejsme soudci (naštěstí!). Ale je na nás, abychom věděli, že nás se tato záchrana, tato participace na Ježíšově vzkříšení plně týká a že na ní můžeme a máme postavit svůj život. Potřebujeme (někteří) objevit a určitě docenit svůj křest, má-li být naše křesťanské svědectví plné a pravdivé. Tomu se v prvé etapě postní doby, prosím, věnujme.