Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
11. neděle v mezidobí /Stůl slova - Aleš Opatrný

Společnost nám stále připomíná, že lze získat jen "něco za něco". Jen loterie jsou výjimkou. Pavel mluví jinak. Tvrdí, že Bůh pro nás pracoval z vlastního rozhodnutí, dřív než jsme se jakkoliv změnili a že nám své největší dary dává bez jakékoliv naší protihodnoty.

11. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Ex 19,2-6a
Tento úryvek v celku knihy Exodus uvádí slavnostním způsobem uzavření smlouvy na Sinaji. Po připomenutí velkého činu Hospodinova (vyvedení z Egypta) je požadováno zachovávání smlouvy, tohoto základního vztahu Hospodina s lidem. Tato smlouva pak otevírá Izraeli jeho význačné ba výsadní postavení v lidstvu - lid smlouvy je Božím vlastnictvím, tedy svatým (= Božím) lidem, a tedy společenstvím kněží, tedy těch, kdo mají s Bohem úzké svazky.


2. čtení
Řím 5,6-11
List Římanům představuje poměrně náročnou teologii. Pavel vykládá v 5. až 8. kapitole nauku o ospravedlnění a ukazuje, jakým způsobem je ospravedlnění Božím darem. V dnešní perikopě předkládá řadu slov určených těm, kdo Krista ve víře přijali jako spasitele.

V 6 - na Ježíšově výkupné smrti nemáme žádnou zásluhu. V době naší slabosti, nikoliv v naší síle Ducha, Ježíš zemřel. A pokud zemřel za bezbožné, znamená to, že žádný hříšník není předem vyřazen.

V 7-9 - zemřít za někoho, k tomu má málokdo chuť a odvahu. Ale Ježíš zemřel dokonce za ty, kterých si nemohl cenit, tedy za hříšníky. To je obraz velikosti Boží lásky, která přesahuje lidskou zkušenost.

V 9 - ospravedlnění je jedním ze základních Pavlových pojmů. Je to změna situace člověka: z hříšníka, který před Bohem neobstojí, se stává člověk někým, kdo u Boha může setrvat. Slovo "krev" je zde zkratkou pro celou Ježíšovu smrt na kříži.


Evangelium
Mt 9,36-10,8
Ježíš je původce našeho ospravedlnění, jeho smrt je příčinou naší spásy, jak zdůrazňuje dnešní druhé čtení. A přece je zcela zřejmé, že se dílo spásy nechce a nemůže obejít bez dalších lidí. Ježíš potřeboval učedníky, tedy lidi, kteří se od něho učili. A potřeboval ty, které by mohl poslat - apoštoly. Učedníci se zcela logicky stávají apoštoly. Mají zpřítomňovat Ježíšovo dílo ve světě, tedy uzdravovat, očišťovat, přinášet odpuštění.

Žeň, o které mluví začátek perikopy, je často ztotožňována s Božím soudem (viz podobenství o plevelu a pšenici). Zde však je to jinak: na žeň je třeba dělníků, aby se Boží úroda neztratila, aby bylo mnoho zachráněných, a to jak z Izraelského domu, tak z těch, kteří byli od počátku Bohu nevěrní.


K úvaze
Řím 5,6-11
Masivní Pavlovo ujištění o velikosti Boží lásky, o síle vykoupení, které je zdarma dané, není zbytečnou věcí ani dnes. Společnost nám stále připomíná, že lze získat jen "něco za něco". Jen loterie jsou výjimkou. Pavel mluví jinak. Tvrdí, že Bůh pro nás pracoval z vlastního rozhodnutí, dřív než jsme se jakkoliv změnili a že nám své největší dary dává bez jakékoliv naší protihodnoty.


Myšlenky k promluvě
Řím 5,6-11
Každý člověk - ať chce nebo nechce - je velmi ovlivňován svými životními zkušenostmi. Každá dobrá zkušenost, kterou s druhými lidmi uděláme, může zvětšovat míru naší důvěry. Naopak zklamání a špatné zkušenosti, které s lidmi (a také se sebou samotným!) uděláme, mají za následek ohrožení naší důvěry, vzbuzují v nás nedůvěru, mnohdy ke všemu a ke všem. To by samo o sobě ještě nebylo tak zlé, kdyby to neovlivňovalo vztah k Bohu. U mnoha lidí se totiž vztah k Bohu mnohem více formuje jejich životními zkušenostmi s lidmi, než že by byl formován Božím slovem. Jistě, každý hodný a dobrý člověk je pro nás obrazem Boží lásky a věrnosti - a to je dobře. Jenže není možné si Boha představovat jen a pouze jako člověka, nelze mu připisovat ty vlastnosti, které známe od lidí. To už ostatně věděl Starý zákon, který říká, že tak, jako převyšují nebesa zemi, převyšuje Boží jednání lidské jednání, Boží myšlení lidské myšlení. A v případě Ježíšově je to právě tak. Pavel ve svém výkladu vychází z lidské zkušenosti a říká, že Bůh jedná nekonečně milosrdněji než člověk. Zatímco člověk by za hříšníka neumřel a sotva je občas ochoten udělat něco pro člověka dobrého, Bůh jedná jinak: je ochoten dát život vlastního syna za hříšníky. A nelze dost zdůraznit to, co Pavel říká, že totiž Bůh pro nás udělal něco velkého v době, kdy hřích stál mezi ním a lidstvem. A to je opravdu nad všechen rozum člověka, že by Bůh jednal takto velkoryse. Jakmile pak začneme vidět Boha příliš podobného nám, nejsme schopni tomu uvěřit. A budeme se pak znovu a znovu domnívat, že my musíme nejdříve něco pro Boha udělat, aby (snad) on něco udělal pro nás. Toto převrácení pořadí má ovšem dalekosáhlé důsledky. Bůh, který nejdříve něco vyžaduje, může být podezírán, že toho vyžaduje moc. Může být z naší strany ohrožován nedůvěrou, že nás dost neodmění. A hlavně - bylo by těžké milovat Boha, o kterém bychom nevěděli, že si napřed zamiloval nás, když jsme byli ještě hříšníky. Bylo by také těžké milovat člověka, hříšníka, kdybychom nevěděli, že Bůh první miluje hříšníky - ne pro jejich hříchy, ale pro své rozhodnutí, pro svou překypující lásku.

Starší generaci dobře známý františkán P. Jan Evangelista Urban, říkal a napsal, že člověk je takový, jaké má vědomí Boha. Je to velmi hluboká pravda. Naše představa o Bohu má velký vliv na naše chování a na naše životní postoje. Proto je tak důležité, aby naše představy o Bohu vycházely z Božího zjevení, tedy z Písma, ze zdravé tradice církve, ze zkušenosti světců a aby nebyly odvozeny z našich špatných zkušeností s lidmi nebo z našich vlastních představ a nápadů. Ovlivnilo by to neblaze náš život.