Forbelský Antonín | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
13. neděle v liturgickém mezidobí /Lk 9,51-62/

Když se radujeme nebo hrajeme nějakou pěknou hru a tatínek nebo maminka nás volají, abychom už šli domů, většinou se nám nechce. Nechceme opustit kamarády, zvláště, když jsme něco pěkného i napínavého mohli společně prožívat.

V evangeliu - radostné zvěsti, slyšíme také volání. Kristus volá, ale každý má nějakou výmluvu, že ještě ne. On nikoho nenutí, ale každému bez rozdílu nabízí tu nejlepší cestu, kterou má pro nás připravenou od stvoření světa. Již tak dlouho o nás ví a tak dlouho nás má rád. Záleží tedy na nás, zda uslyšíme Jeho volání a půjdeme za ním. A kam nás volá? K tomu, abychom nebyli jenom ministranty - "přisluhujícími - služebníky" ne jen v kostele u oltáře, ale všude tam, kde jsme, protože On je s námi stále a počítá s naší spoluprací. Nebojme tedy odpovědět - "Ano, já půjdu."

Autor: Forbelský Antonín

Témata: kázání, homilie

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

27. 9. 2026, 4. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.