Forbelský Antonín | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
13. neděle v liturgickém mezidobí /Lk 9,51-62/

Když se radujeme nebo hrajeme nějakou pěknou hru a tatínek nebo maminka nás volají, abychom už šli domů, většinou se nám nechce. Nechceme opustit kamarády, zvláště, když jsme něco pěkného i napínavého mohli společně prožívat.

V evangeliu - radostné zvěsti, slyšíme také volání. Kristus volá, ale každý má nějakou výmluvu, že ještě ne. On nikoho nenutí, ale každému bez rozdílu nabízí tu nejlepší cestu, kterou má pro nás připravenou od stvoření světa. Již tak dlouho o nás ví a tak dlouho nás má rád. Záleží tedy na nás, zda uslyšíme Jeho volání a půjdeme za ním. A kam nás volá? K tomu, abychom nebyli jenom ministranty - "přisluhujícími - služebníky" ne jen v kostele u oltáře, ale všude tam, kde jsme, protože On je s námi stále a počítá s naší spoluprací. Nebojme tedy odpovědět - "Ano, já půjdu."

Autor: Forbelský Antonín

Témata: kázání, homilie

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

22. 11. 2026, 15. 11. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm Žl 128,1-2.3.4-5; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Podobenství o hřivnách je v Matoušově verzi podáno tak, že každý, tedy i málo zdatný, dostává od Pána možnost něco podniknout. Klíčové je Pánovo očekávání, že se služebníci vrátí s nějakým užitkem, i kdyby byl malý. Jako by ani nezáleželo na svěřené hodnotě, ale důležité je, co služebník udělal pro to, aby zhodnotil svěřené. Třetí služebník „brblá“ na svého Pána, ale nedělá nic! Právě obraz lamentujícího služebníka je pro církev tak typický. Pán však nebere lamentování vážně. Jeho otázka zůstává a nelze ji zamlžit: „Co jsi skutečně učinil?“