Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
18. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Zítra samozřejmost

„Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli‘“ (Ex 16,4).

 Stále mi v uších zní slova jednoho důstojníka: „Dneska vás za to chválím, protože jste to udělali poprvé. Zítra ale už ne, protože to budu považovat za samozřejmost.“ Velice rychle jsme schopni považovat něco zázračného za samozřejmost. „Hledáme-li nějaký zázrak, měli bychom si uvědomit, že žijeme v zázraku,“ mohl bych parafrázovat slova kněze Marka Orko Váchy. Dostávat od Boha něco pravidelně, je opravdu zkouška nezapomínat na Dárce.

Stojí za námahu čas od času přehlédnout svou minulost a rozpoznat v ní Boží stopy. „Stále si obnovujte mysl pro její duchovní stránce“ (Ef 4,23; liturgický překlad), vybízí nás apoštol Pavel ve druhém čtení dnešní bohoslužby slova. Rovněž i Katechismus katolické církve nás pobízí: „Pro člověka zraněného hříchem není snadné uchovat mravní rovnováhu. Dar spásy, který nám udělil Kristus, nám dává nezbytnou milost, abychom neustále usilovali o ctnosti. Každý musí stále prosit o tuto milost světla a síly, přijímat svátosti, spolupracovat s Duchem svatým, jednat podle jeho nabádání, milovat dobro a vystříhat se zla“ (KKC 1811).

Dostal jsem dopis se zoufalým voláním: „Opravdu se snažím, modlím se, ale pořád mám pocit, že Bohu je to všechno jedno, v čem se tu plácáme a jak nám je. Modlím se, čtu Bibli, prosím o pomoc a je to spíš horší. Připadá mi, že nás tu Bůh stvořil a nechal nás, ať si děláme, co chceme. Jak ho mám bránit a jak mu mám věřit a navíc mít ho ráda, když nic z toho, co slíbil, nesplnil.“ Co když dveře, do kterých stále znovu a znovu tlačíme, stačí zatáhnout k sobě? Co když zeď, do které vytrvale bušíme hlavou je opravdu tvrdší než naše hlava? Co když někudy opravdu cesta nevede? Co když náš pohled se má dívat na věc z jiného úhlu, takže stačí podstoupit jen o krůček? Co když už máme pochopit, že větru a dešti neporučíme, ale poručíme sobě obléknout se úměrně proměnlivému počasí? Co když nám Bůh dává mnoho jiných darů a pozorností, ale pro nevyslyšené prosby, na kterých úzkostlivě lpíme, mu už nevěříme? (Ke škodě naší!) Odpovědět na onen dopis je velice těžké. Vzbuzuje ve mne spíš otázky a úsilí obrátit se společně přímo na Boha v modlitbě.

„Ježíš jim odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný‘“ (Jan 6,26-27a). Cesty našeho vnitřního světa mohou být mnohdy velice dlouhé a trvá nám celou věčnost, než se nám rozsvítí, než prozřeme, než přijmeme za svou nějakou změnu našeho paradigmatu.

Nedávno jsem také slyšel svědectví: „Dokud šlo všechno řádně, byla jsem nespokojená. Stále jsem se utápěla ve své nemožnosti. Ale Bůh dopustil hřích, který mi otevřel oči. Najednou jsem pochopila, jak mnoho mne miluje, jak mi odpustil. Cítím, jak mi žehná, jsem mu vděčná.“

Spolu s duchovním pokrmem, který budeme i dnes přijímat, otevřme své srdce Ježíši. Ať nás proměňuje, naplní správným poznáním a radostnou vděčností.