Postní doba (cyklus B)
3. neděle postní B / Petr Šabaka

Pozdvižení v chrámě

Promluva 3. neděle postní B

„V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: ‚Pryč s tím odtud!‘“ (Jan 2,14–16a).

Pro Janovo evangelium je typické, že Ježíš je v každém okamžiku pánem situace. Jedná ve své svrchované moci. Sám se rozhoduje, zda nadešla ona „hodina“. Není tedy možné vidět v něm někoho, kdo se nechá vláčet svými emocemi. Navíc Ježíš vyháněl ty, kteří tu vlastně sloužili v provozním řádu chrámu.

Směnárníci měnili římské peníze za chrámové, neboť ty byly považovány za kulticky čisté. Na římské minci byl portrét císaře a to znamenalo jednat proti prvnímu přikázání – zákazu zobrazovat Boha a tedy i lidskou tvář. Prodavači beránků a holubů tu byli k dispozici těm, kteří putovali zdaleka, aby mohli přenést předepsané oběti. Vzpomeňme na Josefa a Marii, kteří za svého prvorozeného syna přinášení „dvě hrdličky nebo dvě holoubata“ (Lk 2,24). Koupili je u stejných stánků, které nyní Ježíš ničil.

Podle biblického komentáře zde Ježíš vystupuje jako ten, kdo naplňuje Malachiášovo proroctví: „I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno. Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. Obětní dary Judy a Jeruzaléma budou pak Hospodinu vítány jako za dávných dnů, jako v dřívějších letech.“ (Mal 3,1b–4)

Ježíš prorockým gestem ukazuje na sebe jako Mesiáše, jako taviče obětí, jako toho, kdo naplňuje a překračuje Zákon. On sám je jedinou spravedlivou obětí za náš hřích a k našemu posvěcení. Pokud snad máme pocit, že přinášíme další a další oběti, mýlíme se. Není jich třeba. Jsou před Bohem ničím. Jedinou a dostačující obětí byl kříž Ježíše Krista, Božího Syna. My jen „doplňujeme svým utrpením to, co zbývá do míry utrpení Kristových“ (srov. Kol 1,24). Symbolicky házíme do tavícího kelímku pročišťujícího všechny oběti světa, ony se v něm mísí v jednu jedinou – tu Kristovu.

Pokusím se to přiblížit ještě z jiné strany. Jestliže trpíme, ať už vlastní nebo cizí vinou, máme dvě možnosti: Ponechat si své utrpení pro sebe, nebo ho ztotožnit s utrpením Ježíšovým. „Moje rána je, Pane, tvou. Děkuji ti, že ji přijímáš.“ To mohou být slova modlitby s pohledem upřeným na kříž. Můžeme pak zakusit, že Ježíš mé utrpení přijímá a skutečně vynáší na kříž.

Možná se to zdá „pošetilé“, jak o tom stojí ve druhém čtení. Ale je to jádro křesťanského způsobu konfrontace s utrpením či hříchem. Kéž se odhodláme všechno zlo, které působíme nebo zakoušíme, pověsit na kříž. Kéž také zakusíme v takovém spojení s Ukřižovaným i slavné vítězství.

Autor: Šabaka Petr

Témata: kázání, homilie