Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
4. neděle adventní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle adventní - C

Rozbor textu

1. čtení
Mich 5, 2-5a
Obsah řeči proroků zahrnuje zpravidla velký časový úsek - sahá od doby života proroka do budoucnosti, často eschatologické. Micheáš tváří v tvář neúspěchům a selháním izraelských vládců mluví o Boží nápravě. Tato náprava vychází z odvěkého Božího úradku a je jistá, i když situace bude po nějakou dobu vypadat opačně - "Hospodin je opustí".

Text není jen slovem o Kristu, ale je Božím slovem o záchraně vůbec. Ta se objevuje v dějinných událostech izraelské historie, i když má svůj vrchol až ve věčné vládě "Vládce Izraele" - Mesiáše. Vše co Bůh se svým lidem dělá, směřuje k tomu, aby se mohl Mesiáš ujmout vlády v Božím království, a aby ti, které Bůh povolal, do něho mohli vejít.


2. čtení
Žid 10, 5-10
V těchto slovech je v podstatě shrnuta hlavní myšlenka celého listu Židům: všechny starozákonní oběti ztrácejí smysl, protože přišel ten, který už neobětuje něco, ale někoho, a sice sebe. Toto Ježíšovo plné nasazení a vydání se pro Otcovu věc (začíná podle Lukáše ve dvanácti letech v chrámě, pokračuje dál ve veřejné činnosti, vrcholí na kříži) je nepominutelným vzorem pro všechny, kdo chtějí následovat. A je naším posvěcením, pokud tento čin Syna Božího, vykonaný v náš prospěch, přijímáme.


Evangelium
Lk 1, 30-45
Text evangelia velmi připomíná cestu archy úmluvy do Jeruzaléma (srv. 2 Sam 6,2-11). Podobně jako archa, příbytek Boží v lidu, půjde Maria z judských hor nakonec do Jeruzaléma. I ona je příbytek Boží. A cesta vyvolává, podobně jako ve starozákonním líčení přenášení archy, radost, dokonce i radostné poskakování, totiž Jana v lůně jeho matky.

Je to první setkání Ježíše s Janem, byť před narozením, a je v něm výrazně ukázáno, kdo je ten větší. Podtrhuje to i úcta, s jakou mnohem starší Alžběta oslovuje mnohem mladší příbuznou Marii, jejíž "společenské postavení" je navíc velmi problematické. Výraz "požehnaná mezi ženami" je hebraismus a je to vlastně superlativ ("nejpožehnanější ze všech žen").

Největším oceněním Marie není to, že je vyhlášena za tělesnou matku Vykupitele, největším oceněním je poslední věta našeho úryvku. Marie je blahoslavená pro svou víru, na které postavila vše další ve svém životě. Zde je nejen pádný důvod k mariánské úctě, ale také výzva a vzor pro naši víru.


K úvaze
Mariánský postoj víry, která umožňuje Bohu, aby v člověku účinně jednal, stojí v protikladu k aktivismu, kterého jsme dnes plní, a to mnohdy i v oblasti víry. Heslo "Ježíš a Maria" neznamená jen mužský a ženský princip v životě víry křesťana, jakkoliv je potřebný. Znamenají spíš dva postoje víry, které se doplňují a z nichž ani jeden nesmí chybět. A to postoj rozhodnutí, vůle, aktivního konání ("následuj mne!", "jděte!, posílám vás!", "kažte, uzdravujte!") a postoj víry, která počítá se splněním Božích zaslíbení, víry, která se nechá obdarovat tím, co Bůh slíbí a daruje. Ostatně dary Ducha svatého se vlastně přijímají právě v tomto mariánském postoji. Je tedy třeba obojí - "aktivita" i "pasivita" víry.


Myšlenky k promluvě
Lk 1, 39-45
Žijeme v době, která až dlouhou dobu (prakticky nejméně už od minulého století) klade důraz na lidskou aktivitu, na lidský výkon. Ať chceme nebo nechceme, přenáší se to i na naše křesťanství. To je mnohdy, pokud je živé, křesťanstvím výkonu: musím udělat, snažit se, zlepšit, dokázat, vybudovat, přeměnit.. atd. Samá lidská aktivita. Mnohdy dobrá a nutná. Ale není to jediný prvek víry, o to teď jde. Existují přece skutečnosti výslovně biblické, uznávané jak v židovství tak v křesťanství, a to Boží zaslíbení a Boží obdarování. Něco, co si nemůžeme vyrobit, získat, ale co můžeme přijmout. A dá se říci, že právě Boží zaslíbení má vždy primát, lidská aktivita přichází až po něm jako odpověď, jako dějinná realizace toho, co Bůh slíbil a daroval. Jestli tedy chceme skutečně jako křesťané vykonat v životě veliké věci, pak se musíme postavit do postoje Panny Marie. Ta postavila celý "výkon" svého života na Božím zaslíbení. "Ať se mi stane podle tvého slova!"- to je její odpověď na andělovo poselství o Božím slibu a daru. Je to málo? Zdá se nám to moc pohodlné? Je to všechno, protože Maria postavila na tento slib celý svůj další život. Jako matka "nemanželského" dítěte riskovala ukamenování (protože Josefovi byla zasnoubena, tím pro něho vázána). Nemohla si naprosto představit, co ji čeká. A přece na Božím slibu postavila celou tuto lidsky nejistou budoucnost. Alžběta jako největší uznání vyslovuje právě pochvalu této víry: "Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se ti splní to, co ti bylo řečeno od Pána". Ne tedy: "Blahoslavená nejvýkonnější, nejobětavější, nejušlechtilejší, nejvíc pracující..". Ale: "Blahoslavená nejvíc věřící a nejvíc očekávající". Pro tento postoj se ovšem nestačí jen slovně nadchnout. Je třeba se zeptat, co nám jakožto křesťanům a mně osobně Pán slíbil. Věřím tomu? Stavím na tom víc, než na své snaze? Jsem s Marií blahoslavený? Jestli ne, nestačí jen povzdech. Je třeba radikálně, tedy od kořene změnit zakotvení vlastního života. Čas na to nikdo nemá neomezený. Ale cesta víry je vždy otevřena.