Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
9. neděle v mezidobí C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
1Král 8,41-43

Šalamounova modlitba při zasvěcení chrámu je neuvěřitelně velkorysá: není jen modlitbou za národ, ale i za cizince, tedy za pohany. Jsou míněni ovšem ti, kdo jdou za Hospodinem, kdo přicházejí do Jeruzaléma kvůli němu. Ve Starém zákoně ještě nemůžeme hledat univerzalismus spásy v té míře, jak ho známe z Nového zákona.

2. čtení
Gal 1,1-2.6.-10

Do galatského kraje přinesl Pavel sám zvěst evangelia. S velkou vášnivostí se ve svém listě, jehož začátek dnes čteme, obrací proti těm, kdo přinášeli pozměněné učení. Byli to učitelé, kteří pohanům, kteří přijali křesťanství, tvrdili, že se musejí dát obřezat a že musí plnit předpisy mojžíšského Zákona. Pavel se proti tomuto falšování evangelia obrací s velkou rázností. Miluje evangelium a miluje Galaťany, proto nechce, aby byli připraveni o svobodu, kterou evangelium dává.


Evangelium
Lk 7,1-10

Víra nebyl nikdy snadnou záležitostí. Židům i prvním křesťanům bylo zřejmě třeba připomínat, že víra je nutná a k jejich zahanbení ale i motivování bylo možné uvést, že ji lze najít i u pohana.
Perikopa nese troje radostné poselství. To prvé je, že Ježíš neodmítá pohana, ačkoliv přece přišel kvůli vyvolenému národu. To druhé je, že Ježíšovo slovo je i pohanem považováno za mocné, lze na něm stavět naději. A třetí je, že víra pohanského setníka, která jde této Boží moci vstříc, je cestou k vyslyšení.
Ježíšem je samozřejmě nejvíce akcentovaná setníkova víra. Vede zřetelně ke spáse. Pro Izrael je potřebná víra podobná, a Ježíš ji zřejmě nenachází.

K úvaze :

Víra v evangeliích není ani dětinskou důvěřivostí, ani vírou v to, že věci dopadnou tak, jak si to prosící představuje. Víra je většinou spojena se slovem. A věřící věří, že Ježíšovo slovo je nejen správné, ale i mocné. Evangelium nabádá, aby křesťan takovouto víru skutečně měl.



Myšlenky k promluvě :
Mnohokrát a často opakovaná slova jsou v nebezpečí, že nebudou vnímána, že jejich závažnost si člověk ani neuvědomí. Tak to může být i s naší odpovědí "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena", kterou na slova "Hle, beránek Boží.." říkáme při mši. Opakujeme zde vlastně slova pohanského setníka z dnešního evangelia, která vyjadřují jeho postoj víry, který Ježíš označuje za příkladný. Zastavme se tedy nad tím, co sami říkáme.
Nejprve budeme uvažovat z pozice těch, kteří chodí ke přijímání. Pokud to, co říkáme, myslíme vážně, potom od Ježíše očekáváme, že v nás, v našem nitru, v tuto chvíli něco změní, něco uzdraví, napraví. Očekáváme to skutečně? Máme stejnou víru v moc Ježíšova slova, jakou měl setník? Bylo by to správné a pro nás samotné velmi žádoucí. A pokud ke přijímání nechodíme, ač bychom mohli? Tam si ještě ostřeji můžeme položit otázku, jak vidíme sebe a jak vidíme Ježíše. Vidíme sebe jako někoho, kdo vlastně žádné uzdravení od Krista nepotřebuje? To by bylo podivné. A pokud víme, že ho potřebujeme - uzdravování naší pýchy, naší malé víry, naší malé lásky atd., proč tedy o ně nestojíme? Je opravdu únosné říkat "ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena", a zůstat při tom mimo?
Setník Ježíšovi nijak neporoučel. Nedožadoval se neoblomně jeho pomoci. Věřil mu. A proto se setkal s pomocí, ale hlavně setkal se s Ježíšem. Víra v žádném případě nemůže a nemá být instrumentem, který slouží k tomu, abychom získali od Boha to, co si sami poručíme. Víra především slouží jako nástroj spojení. Našeho spojení s Bohem. A to je větší a trvalejší, než jakýkoliv dar, který bychom rádi měli. Neznamená to, že nic nemůžeme dostat. Ale je velmi důležité, aby nám nezáleželo jen na daru, ale na Bohu.