Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
Zmrtvýchvstání Páně - ve dne / Stůl slova - Aleš Opatrný

Slavnost zmrtvýchvstání Páně - ve dne

Rozbor textu

1. čtení
Sk 10,34a.37-43
V Petrově slově před křtem pohana Kornelia je shrnuto to nejpodstatnější z toho úseku dějin spásy, jehož hlavní postavou je Ježíš. Bylo by ale velmi ochuzující, kdybychom svou pozornost soustředili na děj, který je nám z jiných části Písma znám lépe. Hlavním slovem této perikopy je totiž zřejmě slovo svědectví v několika obměnách. Apoštolové jsou svědky jak Ježíšova života, tak setkání se Vzkříšeným. Řadí se tak po bok v Izraeli velmi uznávaných svědků - proroků (V 43). Úkolem apoštolů je toto svědectví dále šířit.


2. čtení
2. čtení Kol 3,1-4
V 1 - pro Pavla je vzkříšení (křesťanů) věc přítomná, ne jen budoucí. I na jiných místech mluví o tom, že už jsou vzkříšeni - např. Ef 2,6. Označuje tak nový život křesťanů, život v odpuštění a život z Ducha, nebo , řečeno jiným pavlovským termínem - "život v Kristu."

V 2 - proto je třeba myslet na to, co je Kristovo, co je Boží, co "pochází shůry".

V 3 - existence věřícího pokřtěného člověka je pro Pavla "existence v Kristu". Tedy podíl na jeho smrti (proto "jste už mrtvi") i podíl na jeho vzkříšení.

V 4 - patří-li křesťan takto Kristu, potom ho čeká vyvrcholení při Ježíšově druhém příchodu.


Evangelium
Jan 20,1-9
Perikopa nemluví jen o cestě dvou apoštolů k (prázdnému) hrobu, ale o jejich cestě k víře v Kristovo vzkříšení.

Prázdný hrob je poukazem na to, aby Ježíš nebyl hledán mezi mrtvými. Jisté bylo, že Ježíšovo tělo v hrobě není, že zbyly jen roušky. Co se skutečně s Ježíšem stalo, to vyplynulo plně až ze setkání se Vzkříšeným a z hlubšího porozumění Písmu. Spojení údivu (prázdný hrob), zkušenosti se vzkříšeným Ježíšem (zázračný rybolov) a "otevření Písma" (emauzští učedníci) dalo dohromady plnou víru ve vzkříšení a v jeho význam, víru, jejímiž hlasateli byli v prvé řadě apoštolové.


K úvaze
Naše vzkříšení, nebo lépe - naše účast na Kristově vzkříšení - není jen otázkou budoucnosti. Je to skutečnost, v níž žijeme. Platí od křtu. Náš život už není žit jen z pozemských zdrojů, není jen biologický (včetně "duševní nadstavby"), ale je z Krista a v něm je skryt v Bohu. Náš život tedy může a musí být žit z jiných zdrojů, než pouze lidských. Není to ovšem věc naší pouhé snahy, jde jen o to, vzít na vědomí, co pro nás Kristus udělal a co nám Bůh daroval, a žít z něho. Nic by nepomohlo, kdybychom jakkoli dokázali historičnost a skutečnost Ježíšova vzkříšení (ono to naštěstí úplně nejde), kdyby zde nebyli lidé, živoucí svědci, kteří z jeho vzkříšeného života žijí.


Myšlenky k promluvě
Kol 3, 1-4; Jan 20, 1-9
Člověk, který by už v životě na nic nečekal nebo který by neměl vůbec na co čekat, by byl zaživa mrtev. Takový život by asi nikdo žít nechtěl. Lidé čekají zlepšení zdraví, nebo až děti vyrostou, nebo až budou konečně v penzi. Na co ale čekají křesťané? Co mohou v životě očekávat, kam směřuje jejich naděje? Často se soudí, že křesťané čekají něco neskutečného, jakousi zázračnou pomoc ve starostech místo toho, aby se pořádně starali o všední věci, nebo nějakou podivnou posmrtnou existenci místo toho, aby tady na zemi užili světa a života.

Lidé, kteří od žádného Boha nic nečekají, kteří po smrti nic nečekají, kteří počítají jen s tím, co si sami získají a udělají, tvrdívají, že jsou zcela svobodní. Měli by být tak nejšťastnější. Ve skutečnosti to ale zdaleka tak není. Mnohdy čekají na věci zcela nereálné a hlavně, podléhají strachům. Strachům z nemoci, která ještě nepřišla, z jakéhokoli neštěstí (válka, nehoda, neúspěch), které ještě nezačalo hrozit, strachu, že přijdou v životě zkrátka.

Jak je to tedy s čekáním a nadějí křesťana? Nemá opravdu "nic v ruce", nanejvýš něco jako prázdný hrob. Má v ruce skutečnosti, které ukazují dál, za smrt, za neštěstí, za slepou uličku hříchu nebo lidské bezmocnosti. Touto skutečností není nic jiného než víra. Je to málo? Víra, je-li skutečně důvěřivým, pravdivým spolehnutím se na Boha, na to, co on nám sám nabízí, je zárukou i obrovskou silou, svědčí o tom životy mnoha lidí, kteří ji měli. Víra nám především říká, že nežijeme ani jen ze sebe, ani jen sami sobě. Byli jsme s Kristem vzkříšeni - ve křtu jsme byli napojeni na život, který smrt překonal. Žijeme z toho, na kterého se smrt nevztahuje a který naplňuje neohraničenou budoucnost - žijeme z Boha. Kristus nás svou smrtí předešel do Boží blízkosti, do Božího království. Protože k němu patříme, jsme už nějak s ním v cíli, u Boha. Protože je tedy náš život "s Kristem skryt v Bohu", protože to nejvlastnější jádro našeho života není jen naše (to by bylo smrtelné), ale je Bohem darované, má Boží kvality, je Boží. Proto máme hledat to, co je nahoře, to, co je u Boha. Je tedy zřejmé, že to není únik. Právě my, kdo jsme na zemi a tak můžeme podléhat nesčetným tlakům a strachům, smíme plně užít svobody a bezstarostnosti. Náš život je s Kristem skryt v Bohu - nikdo nás tedy nemůže o něj oloupit. Nemůžeme s konečnou platností přijít v životě zkrátka, jestliže nehledíme dolů, jestliže nehledáme svou vrcholnou a základní naději mimo Boha. "Dovolili" jsme si zemřít, totiž nečekat nic zásadního a všeřešícího od tohoto světa, protože to zásadní jsme přijali od Boha. A proto můžeme v tomto světě žít s minimem strachu (obava z toho, že věci nezvládneme, nebo že můžeme selhat, ta bude vždy doprovázet lidský život). Proto "hledění vzhůru" není únikem z tohoto života, ale pomocí k plnému životu bez úniku. Vždyť kdo zemřel, ten nemusí před smrtí unikat.

Pokud jsme tedy prožili s Kristem s porozuměním Poslední večeři, Velký pátek i jeho smrt, potom můžeme s porozuměním slavit i jeho vzkříšení. Jestliže jsme prošli s ním jeho utrpením a smrtí, jestliže jsme na jeho utrpení viděli a prožili, co je to hřích, pak se můžeme radovat z odpuštění, z toho, že díky Kristu byl i náš život vzkříšen. A potom také naše Velikonoce neskončí pondělkem, posledním volným dnem, ale spíš začnou prvním všedním dnem, v němž budeme žít z naděje a síly života, skrytého v Bohu, a budeme moci pohrdnout strachem z toho, že nám někdo něco v životě sebere.