Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Slavnost Matky Boží, Panny Marie/ Stůl slova - Aleš Opatrný

Slavnost Matky Boží, Panny Marie


1. čtení Nm 6,22-27
Komentář:
Áronské požehnání platí za vzor požehnání nejen v izraelské pospolitosti, ale i v církvi. Tvář Hospodinova není odstrašující ani kárající, ale zářící - a to přináší pokoj, šalom a tedy požehnání. A věřící člověk už od dob starozákonních ví, že není sám strůjcem všeho štěstí, svého života. Životní cesta je součinností člověka s Bohem. A to, co je Boží, po čem věřící člověk touží, je nazýváno požehnání. Není to magická formule ani magický čin, ale projev živého Boha vůči člověku.

2. čtení Gal 4,4-7
Komentář:
Úryvek neobyčejně plný obsahu, přímo nabitý. Vstup Božího Syna do lidstva "lidskou cestou" (narozen - jako jiní lidé - ze ženy) je opravdu mystériem. A důsledky přijetí Ježíše jsou neuvěřitelně veliké - přijetí za syny - sdělení Ducha, který se v nás k Bohu hlásí.

"Obyčejnost" příchodu Božího Syna na svět nijak nezmenšuje jeho velikost ani velikost jeho matky Marie. U celé události věci narození Božího Syna ze ženy je nejpozoruhodnější ovoce, ovoce, které celý děj přináší. A z toho se odvíjí i velikost jeho jednotlivých aktérů.

Evangelium Lk 2,16-21
Komentář:
Snad nejvíce může člověka oslovit dvojí mateřství, které je zde naznačeno. Je to jednak mateřství biologické, které dává pozemský život. A potom je tu mateřství duchovní, vyjádřené slovy: "Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom". Toto "mateřství" dává růst Božímu slovu v srdci člověka až do doby, kdy tento růst vydá ovoce. Maria je zde absolutním vzorem a dá se říci, že pro křesťany povinnou cestou k následování.

Myšlenky k promluvě:
Vstupujeme do Nového roku. Pocity, které při tom bývají, není třeba nijak přehánět. Nového je totiž jen tolik, že zas počítáme čas od ledna nanovo a že na konci letopočtu píšeme jinou číslici. Ale přes to se mnoho lidí ptá, co nám tento rok přinese. A v koutku srdce si říkáme - jestli to nebude pro mne dobré, byl bych raději, kdyby se čas zastavil. Jenže my bychom se měli spíš zeptat: co chceme svým blízkým svému okolí, světu, Bohu přinést? Co hodláme v tomto roce vnášet do světa? Chceme vůbec do něj něco přinést? Pokud ano, pokud chceme dokonce přinést něco dobrého, potom se musíme ptát: budeme toho schopni? Jsme takoví, abychom mohli něco dobrého přinášet. A tak se můžeme dostat až k důležité otázce: Kým se staneme v tomto roce? Kým se chci stát já? Do jaké podoby chci dorůstat - chci-li vůbec růst? Pokud jen přemýšlím o tom, co já dostanu, co mi život přinese či nepřinese, potom jsem beznadějný sobec a nemohu tak od života moc očekávat. Ale to nepředpokládám. Věřím, že chcete vnášet do světa dobro: a tak tedy otázka - kým chceme být? Kým se chceme stát? Jaký vzor si pro svou cestu najdeme? Jak by měl vypadat život, který povedeme?

Než se odhodláme rýsovat si alespoň nějaký životní program, měli bychom si uvědomit, kým jsme, kým jsme jako křesťané. Svatý Pavel nám v listě Galaťanům říká: jste synové. Před Bohem jste synové. Už nejsi otrok, ale syn, a jako syn také dědic skrze Boha. Na tom má stát mé sebevědomí. Křtem jsem se stal synem, nestojím už tedy v životě sám, v nebezpečí, opuštěný. Jsem synem. Mám Otce. Otce, který mi dal život v plnosti. To mne ovšem zavazuje. Ale zároveň mne to osvobozuje, protože jsem synem, který se konec konců pohybuje v tom, co je Otcovo. A který je Otcem veden k cíli. Jenže já jsem také synem, který má svou hlavu, který je nerad závislý a který rád přepíná své síly. Který se snaží udělat svými silami nebe na zemi a vyjde mu z toho občas spíš peklo, nebo jen bezútěšná poušť. Kým bych se tedy měl stávat, kým se snažit být, abych své synovství uplatnil? Abych to, co mi Bůh - Otec dává, rozvinul a neničil? A zde jistě pochopíte, že není právě dnes třeba jít daleko. Slavíme Marii - Matku Syna Božího, bohorodičku. Tu, která přinesla nejcennější plod života - Vykupitele. Slavíme služebnici Páně, která Bohu věnovala celý svůj život, a tak se stala ženou, jejíž život měl neuvěřitelně vysokou hodnotu - ač zůstala celý život v pozadí, neznámá, ba zdánlivě pro dějiny světa zbytečná. Slavíme tu, která "všechna slova uchovávala v srdci a rozvažovala o tom". Tu, která byla naplněna Duchem svatým, která se dala Bohu, jeho plánu. Jestli tedy chceme tomuto světu něco přinést, jestli chceme příští dny i měsíce prožít plodně, potom nám nezbývá, než vědět, že jsme syny a snažit se o životní postoj Mariin. Být Bohu k dispozici. Stávat se lidmi, pro něž je Boží vůle prvou a základní starostí a kteří vědí, že Bůh chce, aby náš život byl plný, a na rozdíl od nás k tomu zná cesty.

Žijeme rychle a tak taky i dobré věci rádi a často zapomínáme. Zapamatujme si proto pro celý rok jednu větu, jeden obraz: Maria - služebnice Páně. A vracejme se k němu. Může z toho vzniknout náš osobní životní program. Program, ve kterém člověk stojí v životě v podobném postoji, jako Ježíšova matka Maria, služebnice Páně.