Vánoce (cyklus C)
Narození Páně C - v noci / Petr Šabaka

Oňufat

Promluva na Slavnost Narození Páně v noci

„Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově“ (Lk 2, 11).

„Já bych do kostela koncerty s koledami v adventu nepustil,“ vyjadřoval se rozhořčeně jeden kněz. Vzpomněl jsem si na jeho slova, když jsem se účastnil předvánočního koncertu, a poslouchal: „Narodil se Kristus Pán, veselme se…“

Pro letošek jsem si vymyslel Vánoční přání začínající slovy: „Prý měl být konec světa. Nebyl!“ Aby bylo dosaženo kýženého efektu, musel jsem ho rozdávat až po 21. prosinci. Říkal jsem o tom jedné paní. „Tak to si ho přečteme až po Novém roce,“ odpověděla mi.

Obě tyto události se mi v hlavě smísily v úvahu. Vždyť Vánoce v adventu připravujeme, Štědrého večera začneme slavit a skončíme na Zjevení Páně a definitivní tečku uděláme na Křest Páně 12. ledna. V tomto období si mnozí z nás berou řádné dovolené, děti mají prázdniny. Všichni mají čas! Proč by to nemohl být čas vánočních koncertů, rozdávání či otevírání vánočních přání, vzájemného navštěvování, nebo útěku do ústraní, čas odpočinku. Samozřejmě nad to nade všechno mnoho času na modlitbu.

Psala mi jedna paní, že se těší, až bude mít miminko, které si pořádně „oňufá“. Ale na takové miminko se musí čekat, všichni musí být trpěliví až do dne, kdy se narodí. A když už se pak narodí, tak také narozené zůstane. Stejně jako se Vánoce na Štědrý večer narodí a narozené zůstanou.

Během onoho předvánočního koncertu zpívaly sbory koledu se slovy: „Člověk zjih, sám dobře neví čím, možná tím že má k jiným náhle blíž.“ Jestli se nám poštěstí a vzájemně se „oňufáme“ a bude nám spolu během Vánoc dobře, nemusíme tuto sympatii po svátcích s vánočním stromečkem odstrojit a vyhodit ke kontejneru. Může nám přeci něco zbýt na celý rok, nemyslíte?

Autor: Šabaka Petr

Témata: Čas Vánoce kázání, homilie koledy vánoční radost a štěstí Rodina vztahy, přátelství

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!