Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
Zmrtvýchvstání Páně - ve dne / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Sk 10,34a.37-43
Ježíš je soudcem, skrze kterého lze dojít odpuštění hříchů a to každému, kdo v něho věří! To je dost neuvěřitelné. A dále: ti váhaví a nechápající apoštolové, kteří - až na Jana - nakonec utekli zpod kříže, jsou určení za svědky, a to nejen Ježíšova pozemského působení, ale i jeho vzkříšení. Bůh opravdu myslí jinak než člověk.


2. čtení
Kol 3,1-4
Být s Kristem vzkříšen není hypotéza, ani to není nějaký budoucí cíl, ale podle svatého Pavla je to základní modus bytí křesťanů. Je-li tomu tak, potom není myšlení na to, co pochází shůry, únikem, ale prostě "správným myšlením", které odpovídá realitě.


Evangelium
Jan 20,1-9
Křesťanská zvěst odpovídá na základní otázky člověka. Ale její obsah není samozřejmý. Vidí-li člověk prázdný hrob, myslí si, že Ježíšovo tělo ukradli - a ono je to jinak. Čte-li člověk Starý zákon, nemusí mu rozumět tak, aby z něj hned vyčetl zvěst o vzkříšení. Bůh je skutečně Bohem překvapujícím, tím, který vstupuje do světa nám známého s odpověďmi, které neznáme, které jsou pro nás překvapující.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Jak je to skvělé, když něco v životě dobře dopadne. Jak je to skvělé, když nějaká špatnost skončí. Jak je to povznášející, když někdy někde zvítězí dobro. Ano, jsou tu lidé, kteří pamatují, když padl Hitler. Když skončila druhá světová válka. Všichni pamatujeme konec vlády jedné strany. Začátek svobody. Konec mnoha oficiálně šířených lží. A také jistě pamatujeme nějaké nebo nějaká svá obrácení. Radikální změnu v životě. Rozloučení se s určitým hříchem nebo s nějakou dlouhodobou špatností v životě. Ano, tohle pamatujeme, a jsou to krásné věci. Ale pamatujeme, bohužel, také to, co zpravidla následuje. Po druhé světové válce přišlo zanedlouho zatýkání, procesy padesátých let, strach z tajné policie ... Po listopadové revoluci přišly mnohé boje o moc, nepoctivé cesty k penězům, zklamání z těch i oněch, kteří tak krásně mluvili. A v našem osobním životě - o tom raději nemluvme. Kolik chyb jsme dokázali opakovat! Kolik hříchů, kterých jsme se opravdu zbavili, jsme nahradili hříchy jinými! Ano, ať je cokoliv jakkoliv nadějné, vždy se ukáže, že ráj nenastal, nepřišel, že dobro je zase v něčem vystřídáno zlem. Mnozí pak mají velmi blízko ke skleslosti, ke skepsi, k ztrátě všech nadějí.

A vzkříšení? Podobá se tomu, o čem jsme uvažovali před chvílí ? Naštěstí je třeba říci: ne, ne a ještě jednou ne. Vzkříšení je skutečně poslední slovo, po kterém nepřichází už žádné slovo zlé. Vzkříšení je poslední skutečnost, vzkříšení je život, láska v plnosti, která nemůže být ani za něco vyměněna, ani něčím nahrazena, ani zrušena. Vzkříšení je věcí definitivní, která je postavena do nejistého, nespolehlivého, kymácejícího se světa. To je úžasná věc. Opravdu pevný a nevývratný bod. Začátek věčné budoucnosti. Dílo Boží uprostřed lidí a pro člověka. Vítězství, po kterém nemůže následovat porážka. Zničení zla, při kterém není člověk zničen, ale osvobozen. Nebeská skutečnost, kterou můžeme a máme zažívat tady na zemi. Život, který je skryt v Bohu, takže je v bezpečí a zároveň život, který se ukázal v Kristu a který se ukazuje v křesťanech. Dokonalý Boží dar.

Můžeme mít tedy srdce jinde? Můžeme mít svou jistotu na jiném místě, než u dárce tak skvělého daru, než u zdroje tak čistého, než u Boha živého a pravého? Hledat nevývratnou jistotu v sobě samém, v lidech, v pokroku, v budoucnosti a podobných věcech - to je všechno pošetilost. Nehledat ale jistotu v Kristově vzkříšení, v životě vzkříšeného, který nám byl dán, nehledat takto svou jistotu u Boha, to je pak ovšem čiré bláznovství. Proč bychom se ho ovšem dopouštěli, když je nám v Písmu i v životě církve zvěst o vzkříšeném Pánu tak skvěle dosvědčena?