Sekce: Knihovna

1. Vytvořit prostor, kde se proroctví mohou rozvinout

z knihy Vše zkoumejte ...

a) Neříkejme: "Jestliže chce Bůh promlouvat, musí se přece on sám chopit iniciativy - jako při Samuelově nebo Eliášově obrácení" (srov. 1S 3; 1Kr 19, 19). Nemusel Eliáš nejprve 40 dní putovat, než mohl zaslechnout Boží slovo (1Kr 19) a nedozvěděli se Kornélius a Petr své úkoly "zatímco se modlili" (Sk 10, 2 n 9 n)? Je jisté, že proroci se stále znovu utíkali do ústraní, často "do pouště", aby zaslechli Boží hlas. Touto "pouští" je při nějakém modlitebním večeru čas ztišení - ne nějaké násilné oněmění, nýbrž ono naplněné ztišení, které vyrůstá z úcty, klanění a chvalozpěvu, třeba po společném zpěvu v jazycích. Máme pak trpělivost k naslouchání? Důvěřujeme Bohu, že k nám může mluvit? Prosíme jej o "slovo"? Nebo se ihned znovu zabýváme svými vlastními myšlenkami?

Jestliže modlit se znamená "rozmlouvat s Bohem", měli bychom být féroví a měli bychom mu ponechat stejný čas k mluvení jako si bereme pro sebe! Vytvořme tedy prostor, kde by Bůh mohl mluvit (ať už tiše nebo nahlas). Prostor, kde jsme připraveni naslouchat a ve kterém očekáváme Boží vedení. Prostor, kde jej také prosíme o jeho konkrétní impulsy a pokyny.

b) Přitom jsou čistota a ryzost těmi rozhodujícími předpoklady, aby se některý vedoucí ze zvědavosti nebo touhy po efektu příliš rychle neptal: "Má někdo nějaké slovo?" a ostatní, aby díky své lenosti přemýšlet nebo neschopnosti se rozhodovat, nechtěli proroctvími vyřešit každou situaci. Neboť to jsou vstupní dveře do pseudoproroctví! Nezřídka je pak toto charizma zneužíváno, protože si dotyčný "prorok" dostatečně nevšímá svých motivů a také je nenechává přezkoumat. Je velkou pomocí, jestliže si uvědomíme, co znamená "mluvit v Božím jménu". Člověk zde stojí před tváří věčného, všemohoucího Boha, před jehož svatostí si "samotní andělé zahalují tvář". V prožitku této bázně Boží mizí nebezpečí lehkovážně vyslovovat tato "já - slova".

c) Když prosíme Boha o jeho slovo či pokyn, zůstává vždy jeho věcí, jak nám odpoví. Zda to bude jednoduše skrze vnitřní pokoj nebo také skrze slyšitelné pokyny. Avšak on odpoví jistě, jestliže trpělivě nasloucháme a nepředepisujeme mu způsob, jakým má odpovědět. Ten dotyčný, jenž obdrží nějaké slovo, se má dívat na Krista a v poslušnosti vyslovit to, co mu bylo dáno. Zároveň by měl moci důvěřovat tomu, že společenství jej nese a že s ním bude toto slovo zkoumat. Jsou naše skupiny takovými učednickými společenstvími, nebo jsme z ustrašenosti či nepřejícnosti udusili každou prorockou řeč hned v zárodku?

Pavel nás v 1 K 14 vede k tomu, abychom obzvlášť ve společenství byli pro prorocká slova otevřeni a abychom o ně Boha prosili. Takovéto "prorokování v obci" je třeba rozlišovat od poslání velkých "proroků". Toto prorokování není vázáno na jednotlivou osobu a mělo by zpravidla "putovat". Jestliže se jeden a tentýž člověk příliš často (a příliš rychle) ujímá slova, mohlo by to být překážkou, aby i ostatní mohli do této služby vrůst. Pavel počítá s "nadbytkem" proroctví; stačí, když se z toho ke slovu dostanou dva nebo tři!

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod
• 2. Vytvořit prostor, kde mohou být proroctví zkoumána
• 3. Vytvořit prostor, kde proroctví mohou být zařazena do celku