Filip Neri se narodil dne 21. července roku 1515 ve Florencii v rodině Františka a Lukrecie z Mosciana. O jeho dětství nemáme mnoho zpráv. Jedno z mála dochovaných svědectví je od sestry Elizabety, která popisuje jeho povahu, tak veselou a nezištnou, že mu přezdívali „Pippo buono“ – „dobrák Filip“; avšak obzvláště zbožný tehdy nebyl.

Jako chlapec navštěvoval klášter sv. Marka, kde se seznámil se Savonarolovým duchovním životem, stále živým v letech republikánské politické krize a za obléhání Florencie (1527–1530). V osmnácti letech odešel Filip z města do Kampánie hledat si práci u příbuzného. Do Florencie se pravděpodobně už nikdy nevrátil. Brzy si ale nalezl jiný cíl: Řím. Do papežova města přišel Filip ve svých dvaceti letech, a tam jej také později zastihla smrt.

 

Filip Neri poznal město za procesu zásadních změn, zejména v církevní a duchovní oblasti. Jsou to léta protireformace, katolické reformy, jejíž chvíle přijde na tridentském koncilu. Co se týká světa kultury, zaniká renesance a rodí se baroko. Ve svém prvním římském období přijal Filip Neri místo učitele v domě florentského obchodníka, na univerzitě La Sapienza navštěvoval přednášky z teologie a filozofie a začal nikdy nekončící pouť po místech prvních křesťanů, zejména katakombách a starověkých bazilikách. V jeho srdci si našla místo duchovní a mystická zkušenost, která uzrála také ve styku s duchovními hnutími oživujícími v té době náboženský život města.

Gian Battista Piazzetta (1683–1754), Panna Maria se svatým Filipem Nerim, Santa Maria della Fava, Benátky.V roce 1548 se svým zpovědníkem Persianem Rosou založil bratrstvo Nejsvětější Trojice poutníků a rekonvalescentů na pomoc chudým poutníkům, zvláště v jubilejních letech 1550 a 1575. V květnu roku 1551 byl vysvěcen na kněze a stal se členem společenství kněží kostela sv. Jeronýma od Křesťanské lásky, uprostřed města. Filip zde započíná významnou pastorační praxi, spočívající v předávání víry a vysvětlování Písma, přičemž se stává duchovním vůdcem nejmajetnějších tříd ve městě. Jde vlastně o zárodek toho, co má přijít v následujících letech při kostele Santa Maria in Valicella (Panna Maria v údolíčku), známém také jako Chiesa Nuova (Nový kostel) pro jeho zásadní obnovu vycházející od Neriho – vybudování tzv. oratoře (oratoria).

Oratoř vyjadřovala pokus o přijetí některých církevních požadavků, zbožnosti a křesťanské lásky vlastní mnoha kajícníkům, kteří se blížili kněžským společenstvím. Prostřednictvím skupinové, ale i osobní výchovy dokázala Oratoř svobodně přijímat prosby lidových vrstev stejně jako měšťanů, lidí církve i hledajících laiků. Filip Neri s oblibou prostě a obyčejně uvažuje o Písmu jako o prostředku pokračování náboženské reformy Římanů. Nabízí řeholní společenství bez jednotných slibů – takové, které spojuje jen pouto lásky a jejímž prostřednictvím může duchovní obnovu vykonat i „těch několik málo světských kněží, kteří žijí v ústraní, nebo řeholníci“. Cílem kongregace oratoriánů je zpřístupnit časté přijímání svátostí a čtení Písma.
Jednou z nejoriginálnějších zásad, patrně nejzvláštnějším rysem a zároveň základem Neriho práce, je laický charakter kongregace: jednota společenství nepředpokládá sliby ani přísahy. Tato volba, kterou Neri houževnatě brání, odlišuje oratoriány ode všech ostatních řeholních řádů, včetně nejnovějších, které vznikly v době tridentského koncilu. Kongregaci tvoří skupina osob různých stavů (laici, kněží, chudí, urození) spojených úzkým přátelstvím. Toto přátelství žije z častých společně trávených chvil, ale beze všech formálních pout.

 

Hlavní přitažlivou silou je charisma Filipa Neriho, duchovní život Oratoře a způsob praktikování zbožnosti a porozumění, které je provází. Princip laicismu stojí mimo to u původu zvláštního postavení filipínského sdružení v církvi té doby. Je to spolek schopný pojmout papeže, kardinály, biskupy, kněze či prosté věřící, aniž by se museli zapojit do života –odděleného zvláštním způsobem – řeholního řádu, avšak vzájemně na sebe duchovně působí životem a aktivitou jednoho každého. To vysvětluje velký vliv kongregace oratoriánů na svou dobu a její zvláštní přínos církevní reformě.

Filipovi Nerimu a jeho druhům byla svěřena farnost Panny Marie v údolíčku. Cílem bylo umožnit nový rozmach pastorační péče ve středu města, oblasti s velkou hustotou obyvatel. Tento počin byl součástí nového celkového územního uspořádání římských farností, započatého v letech bezprostředně před koncem tridentského koncilu. K posvěcení věřících si Filipova kongregace vybrala jako prostředek Oratoř. S výjimkou sobot a nedělí tam otcové každý den vedli duchovní cvičení. Vykonávají různé činnosti: duchovní četbu, kázání, vyprávění o životě svatých a o církevních Otcích, lekce z církevních dějin, zpěv duchovních chval nebo společnou modlitbu. Každodenní přiblížení se Písmu je pro oratoriány oblíbeným prostředkem k uskutečnění konkrétní reformy církevního života Římanů. Ruku v ruce s častou svatou zpovědí představuje Oratoř pokus přijetím církevních požadavků ((str. 118)) zbožnosti a lásky sjednotit lidové vrstvy a velmi zámožné třídy, lidi církve a ty, které bychom dnes definovali jako „hledající laiky“.

Polem působnosti oratoriánů byl, jak řečeno – Řím; v 16. a 17. století je hlavní město církevního státu kosmopolitní a mezinárodní. Populace se zdvojnásobuje. Počet obyvatel z roku 1527 (rok „plenění“ landsknechtů) 53 897 se na počátku nového století – roku 1600 – zvyšuje na více než sto tisíc. Také počet chudých, kteří v Římě hledají útočiště, nevyhnutelně vzrůstá. Církev buduje rozsáhlou nemocniční síť, aby vyšla vstříc jejich potřebám. Avšak stejnou měrou roste řada dobrovolných iniciativ, což v době protireformace svědčí o obrození křesťanské lásky. Náboženská zdůvodnění pomoci se prohlubují s obnovujícím se smyslem pro solidaritu a milosrdenství vůči chudobným lidem.

Mezi mnoha potřebami si nachází místo pomoc pacientům v hospici, o jehož rozvoj se zasloužila Oratoř. Pro Filipa Neriho a jeho druhy návštěva nemocných a doprovázení k „dobré smrti“ podporuje duchovní vzlet jednotlivce i společenství. Také bratrstvo pro nemocné a rekonvalescenty, které pomáhá poutníkům v jubilejních rocích je dílem Filipa Neriho. Jeho členy jsou prostí věřící, kněží, biskupové a kardinálové. Papež při některých příležitostech sám umývá poutníkům nohy a podává jim pokrmy. A oni poutníci jubilejního roku objevují po dlouhé cestě nejen nádheru římských památek, ale i živou lásku křesťanského společenství.

Když Filip Neri dne 26. května roku 1595 zemřel, mnoho Římanů jej považovalo za svatého ještě před svatořečením v roce 1622 a jeho kult se rychle šířil městem, takže může být nazýván „římským svatým“.

 

Marco Impagliazzo

 

kniha: Svatí na každý den - II. svazek
autor:
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101402-