Kolakovič – prorok pro těžké časy
Tomislav Poglajen, známý jako Kolakovič, byl chorvatský jezuita, který během druhé světové války i po ní zasáhl do dějin československého katolicismu víc, než by jeho krátký pobyt naznačoval. Narodil se roku 1906, studoval v několika evropských zemích a kromě mateřštiny ovládal řadu jazyků. Byl nejen teologem a sociologem, ale i neúnavným organizátorem.
Na Slovensko přišel v roce 1943, aby unikl gestapu. Rychle si získal studenty i mladé intelektuály a vytvořil síť malých společenství – „Rodinu“. Inspirován hnutím JOC (Katolická akce křesťanské mládeže) učil laiky, že církev nejsou jen kněží, ale celé společenství pokřtěných. Zdůrazňoval heslo „Vidět – soudit – jednat“ a nebál se mluvit o tématech tehdy tabuizovaných, od ekumenismu po sexualitu.
Kolakovič byl vizionář. Tušil, že po válce přijde komunistické pronásledování církve, a připravoval křesťany na život „v katakombách“. Během Slovenského národního povstání povzbuzoval kněze k odmítnutí fašismu a chránil pronásledované Židy. Po válce se pokusil uskutečnit svou „ruskou misi“ inspirovanou fatimským poselstvím – chtěl jednat i se Stalinem o smíření křesťanství a socialismu. V Moskvě se sice s diktátorem nesetkal, ale odnesl si střízlivý pohled na sovětský režim.
Jeho působení v Praze i Bratislavě zaselo semínka hnutí, které v podobě malých křesťanských skupin přežilo celé období komunismu. Komunistická propaganda ho líčila jako agenta a spiklence, pro jeho žáky byl ale duchovním otcem a prorokem.
Kolakovič z Československa odešel v roce 1946, ale jeho odkaz žil dál – v lidech, které formoval. Učil je, že proti zlu je třeba stavět aktivní dobro a že církev má být především živým společenstvím, ne jen institucí.
