Život člověka probíhá v nejrozmanitějších vzájemných vztazích. Nikdo není odkázán jen sám na sebe, každý závisí na jiných, je ovlivňován a sám ovlivňuje jiné... Patří to k podstatě života. Mělo by toto ale přestat pro zesnulé, kteří již žijí v Bohu?
Význam slova "svatý" prodělal během dob řadu změn. Ve sféře Nového zákona se jím ještě označují všichni, kteří věří v Krista, kteří se křtem probudili k novému životu a podílejí se na eucharistickém společenství, tedy prostě křesťané.
S rostoucím počtem věřících se smysl slova "svatý" zužuje a čím dále, tím více se týká mimořádnosti, s níž se na člověku zřetelně projevuje Boží povolání a vedení, bezpodmíněnost jeho oddanosti Bohu, velikost jeho zážitků a skutků.
Žili na zemi podrobeni všem nezbytnostem pozemského života a vystaveni veškeré bídě jako všichni lidé; zároveň však byli živými svědky jiného světa a naplněni jeho tajemstvím. Vzali opravdu vážně přikázání milovat Boha a bližního a nežili jen pro sebe, nýbrž pro všechny. Jestliže se na ně obrátil člověk se svými životními potížemi, cítil, že je chápán a přijímán jako nikde jinde. Láska těchto přátel Božích vycházela z nezištnosti, jež může pocházet jen od Boha, a proto usilovala o blaho druhých se svatou opravdovostí.
Proč by tedy neměli lidé vyhledávat tuto lásku i nadále, i když srdce, ve kterých žila, již přestala bít na této zemi? Smrt přece není podle křesťanské víry koncem, nýbrž průchodem... (Celý text naleznete zde)
