Esejci vyžadovali, aby se všichni, kdo se chtějí začlenit do sféry spásy, dali k nim a podřídili se jejich kázni. S vnějším světem neudržovali žádné styky, dokonce ani misijní. Podle Řádu jednoty (1QS 4,5n) se příslušníci společenství mají omezit, aby chodili v chytrosti všech a skrývali pro pravdu tajné poznatky.
Ještě jednoznačněji říká 1QS 9,16n: [člen jednoty] se nemá přít s muži zkázy, nýbrž má skrývat radu Zákona uprostřed mužů nepravosti, ale vyvoleným cesty má dokazovat poznání pravdy a právo spravedlnosti. To se zcela shoduje se zprávou Josepha Flavia (Bell. 2, 8, 7), podle níž je každý esejský "řeholník" povinen slíbit, že nebude nic skrývat před členy sekty, ani o ní nic vyzrazovat jiným lidem.
Proti této izolacionistické tendenci vystoupil nejprve Jan Křtitel. Jeho křest na odpuštění hříchů musíme nejspíše chápat v souvislosti s rituálními koupelemi esejců. Na rozdíl od nich však byl Janův křest jednorázovým aktem obrácení a nikoliv čímsi opakovaným. Své přízvisko Křtitel si nevysloužil tím, že by se sám pravidelně nořil do vody, nýbrž proto, že byl svědkem ostatních, kteří svým ponořením do vody vyjadřovali své pokání. Nejdůležitějším rozdílem mezi esejskou praxí a Janem však bylo to, že Křtitelovo kázání bylo veřejné. Pokud snad původně existoval nějaký bližší kontakt mezi Křtitelem a kumránským společenstvím, pak s ním Jan skoncoval nejpozději ve chvíli, když začal veřejně kázat. Odlišoval-li se již Jan od esejců svým veřejným působením, tím více Ježíš, který chodil krajem a obracel se právě na ty, které esejci pokládali za bezbožné syny tmy. Jakýkoliv pokus vykreslit Ježíše jako esejce nelze proto označit jinak než jako absurdní.
Se svolením převzato z knihy Kurta Schuberta: "Ježíš ve světle tradiční židovské literatury", kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad.
Více ukázek z této knihy naleznete zde.
***
Další texty k tématu Ježíš naleznete zde
Proti této izolacionistické tendenci vystoupil nejprve Jan Křtitel. Jeho křest na odpuštění hříchů musíme nejspíše chápat v souvislosti s rituálními koupelemi esejců. Na rozdíl od nich však byl Janův křest jednorázovým aktem obrácení a nikoliv čímsi opakovaným. Své přízvisko Křtitel si nevysloužil tím, že by se sám pravidelně nořil do vody, nýbrž proto, že byl svědkem ostatních, kteří svým ponořením do vody vyjadřovali své pokání. Nejdůležitějším rozdílem mezi esejskou praxí a Janem však bylo to, že Křtitelovo kázání bylo veřejné. Pokud snad původně existoval nějaký bližší kontakt mezi Křtitelem a kumránským společenstvím, pak s ním Jan skoncoval nejpozději ve chvíli, když začal veřejně kázat. Odlišoval-li se již Jan od esejců svým veřejným působením, tím více Ježíš, který chodil krajem a obracel se právě na ty, které esejci pokládali za bezbožné syny tmy. Jakýkoliv pokus vykreslit Ježíše jako esejce nelze proto označit jinak než jako absurdní.
Se svolením převzato z knihy Kurta Schuberta: "Ježíš ve světle tradiční židovské literatury", kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad.
Více ukázek z této knihy naleznete zde.
***
Další texty k tématu Ježíš naleznete zde
