Zanechejme smutku z nedokonalosti a radujme se z Boží velikosti a dokonalosti.  - archív citátů

14. 12. 2018 , (Foto: ima)

Co zbylo z Jóbovy víry?

zimní východ slunce, rozcestí  / -ima-

Jóbova surová víra, plná předsudků a iluzí, prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé, mnohem menší než na začátku. Jak malinkou se jeví Jóbova víra ve srovnání s velkou vírou jeho šťastnějších přátel! Netroufá si už na žádné jednoznačné, silácké prohlášení. Skromně trvá na tom, že ničemu nerozumí. Jeho víra je opravdu malá, je však čistá.

Co z Jóbovy víry zaniklo?

Jóbovo srdce prošlo ohněm. Nabylo odlišné podoby. Něco zaniklo a něco zůstalo. Zanikl tradiční obraz Boha. Obraz Boha-Soudce, obraz zpočátku společný Jóbovi i jeho přátelům. Vytratila se karikatura kosmického policisty, který dohlíží na rušný provoz pod nebesy, trestá silniční piráty a odměňuje řidiče, kteří jezdí podle předpisů. V ohni utrpení Jób poznává, že taková představa je příliš omezená, aby objasnila jeho dilema.

Lidem vychovaným v náboženském prostředí hrozí, že při svém přemýšlení o Bohu začnou Biblí. Uzavřou se před životem do světa biblického vyprávění, ve strachu před nejistotami života odmítnou naslouchat své vnitřní řeči, ignorují otázky, které jim klade životní zkušenost. Žijí v jakémsi virtuálním světě, vytvořeném z materiálu biblických knih. Ve světě virtuálních otázek a virtuálních odpovědí. Pokud na ně nakonec, proti jejich vůli, přece jen dolehne břemeno reality, zmatení zjistí, že to, co je mělo chránit, je nechrání.  Boží slovo uchované v Písmu je jako ono semínko, o kterém Ježíš vyprávěl své podobenství: Semínko musí zemřít, musíme ho hodit do plodné, dravé půdy života, aby se v té půdě rozložila starobylá tvrdá slupka litery a uvolnila se životodárná síla ducha. Litera zabíjí, ale Duch dává život (2Kor 3,6).

Někdy je proto užitečné místo do kostela zajít do samoty hor a ponořit se do rozjímání nad tímto prvotním, bezprostředním Zjevením.

Co z Jóbovy víry zbylo?

Co Jóbovi z jeho víry zbylo? Jak vypadá ta malá, zralá víra? Ta maličká víra, to zrnko zlata? Je to víra, která neví: Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to. (Jb 23,8-9).

Jób si bytostně uvědomuje, že ve svém pozemském životě nemůže Boha vnímat přímo, nemůže o něm říct nic – pouze v symbolu a v podobenství. Právě toto je pro víru, která prošla ohněm zkoušek, charakteristické.  Víra neočištěná plameny bolesti si ještě mnohé věci, které Bohem nejsou, s Bohem plete. Své myšlenky o Bohu, pocity z Boha, zkušenosti s Bohem ztotožňuje s Bohem samotným. Máme-li od mentálního materiálu zrozeného z našeho nitra předstoupit před skutečného Boha, musíme se odvážit ke kroku od poznaného k nepoznanému. Z toho, co si umíme představit, o čem můžeme přemýšlet, musíme vstoupit do tajemství, jež lze vnímat pouze v paradoxech. Boha nikdy nikdo neviděl. Když milujeme, Bůh setrvává v nás a my v něm. Život s Bohem obsahuje stejně tak oslovení jako zamlčení. Jsou období zjevování – kdy Bůh zřetelně mluví, jsou však i období zatmění, kdy Bůh mlčí.

Jóbovi v jeho ohněm prověřené víře přece jen zůstalo ještě něco: nejenom „Bože, neznám tě,“ ale i „Bože, ty mě znáš.“ – Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato (23,10). To je podstatná věc, která prověřené víře zůstala, jádro v zrnku zlata. Jsi ukrytý, Bože, a nemůžu tě poznat přímo. A přece mě tvá přítomnost vede na podivuhodné vrcholy, na nejvzdálenější hranice poznatelného, kde vím, že jsem poznán. Ty jsi skrytý, ale já jsem odhalený, tvá cesta se mi ztrácí v mlze absolutna, ale moje cesta je od začátku až do konce osvětlena paprsky tvého vše pronikajícího poznání.

Důvěrná věrnost

Jak se tato prozkoušená malá víra projevuje v životě? Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se, od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil než vlastní cíle (23,11-12). Toto tedy zůstalo víře přepálené ohněm utrpení: trpělivá a důvěrná věrnost na cestě obklopené tajemstvím.

Jsem věrný stopám, které mi Bůh zanechal, přestože nerozumím cestě, kterou mě vede. Život s ním není soudní proces, život s ním je cesta.

Je to cesta stvoření – jsem příběhem, který on procítil, promyslel, pro který se rozhodl a píše jej s radostí i bolestí, mluvením i mlčením, slovy i tečkami, píše ho inkoustem mé svobodné vůle.

Je to cesta proměny – jsem zlato očišťované v ohni. Falešné představy shořely v mukách utrpení, zůstalo pouze to, co je skutečné: Neznám tě, Bože, ty mě znáš, patřím tvému procesu, nechávám se jím utvářet v důvěře a věrnosti.

Se svolením zpracováno podle knihy
Daniel Pastirčák, Evangelium podle Jóba, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno (zkráceno).

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.5.

Sk 14,5-18; Jan 14,21-26

Komentář k Jan 14,21-26: Ježíš odkazuje na svého Otce a slibuje Přímluvce, Ducha svatého. Uvědomím si: když jedna božská osoba poukazuje v lásce na druhou, má to být vzorem i pro naše vztahy. Nabídka účasti na trojičním životě!

Zdroj: Nedělní liturgie

Život plný překážek, protivenství a hledání: Klement Maria Hofbauer Dvořák (svátek 20.5.)

(19. 5. 2019) * 1751, Tasovice u Znojma + 1820, Vídeň, Rakousko

Mezinárodní festival Slezská lilie v půlce června

Mezinárodní festival Slezská lilie v půlce června
(17. 5. 2019) Devátý ročník mezinárodního křesťanského festivalu Slezská lilie proběhne v Ostravě od 14. do 16. června 2019. Koncerty,...

Kdo popírá existenci ďábla, nechápe transcendenci Boha

(15. 5. 2019) V listě Židům i prvním Janově listě jasně stojí, že Boží Syn přišel proto, aby udělal konec ďáblově činnosti. A...

Svatý Jan Nepomucký (16. 5.)

(14. 5. 2019) Jan Nepomucký - v černých vodách času naše hvězda...

´Pobožný lenoch´sv. Izidor (svátek 15.května)

(14. 5. 2019) Svatý Izidor rolník (1080-1130)

15. květen - Mezinárodní den rodiny

(13. 5. 2019) Ježíš, Boží Syn, se stal člověkem v rodině. Základem dobré rodiny je dobré manželství.

Den matek

(11. 5. 2019) Svátek matek (den matek) se slaví druhou květnovou neděli.

Svatý Pankrác (svátek 12.5.)

(11. 5. 2019) Svatý Pankrác zemřel mučednickou smrtí pro Krista, když mu bylo pouhých čtrnáct let. Stalo se tak 12. května roku 304

Týden modliteb za duchovní povolání

(10. 5. 2019) Týden modliteb za duchovní povolání každoročně vrcholí o 4. neděli velikonoční, která se nazývá nedělí Dobrého pastýře...