Utrpení velmi často zabuší na dveře našeho srdce dost neomaleně.
Někdy se nám zdá, že jeho  sevření duši úplně zadusí.
A je pro nás velkou pomocí,
pokud se nám podaří objevit jeho smysl
a pokud v těžkostech spatřujeme  i možnost růstu.
Ale není to snadné.

I utrpení může dostat smysl

Je pravda, že mnohé trápení bychom si mohli ušetřit, kdybychom lépe používali naši svobodu, snažili se vyvarovat zla a konat dobro, růst v lásce. Ale rozhodně ne každé utrpení, které prožíváme, je jen plodem našeho hříchu, či uzavřenosti vůči Boží lásce. Mnohá trápení, která prožíváme, bývají smutným následkem rozhodnutí a skutků jiných lidí. Vždyť i sám Ježíš, Boží Syn prošel strašným utrpením, ačkoli jistě uměl milovat dokonalou láskou.

Ačkoli zde narážíme na tajemství a neumíme dát uspokojivou odpověď na otázku „proč“, v pohledu víry můžeme aspoň dát takovému utrpení smysl. V tomto ohledu mi velice pomohlo Boží slovo. Obzvlášť důležité světlo jsem našla v prvním listu Petrově: „Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus….“ (1 Petr 1, 6-9; ČEP).

Každý kříž se může stát tavícím kelímkem

Všechno v nás se přirozeně jakémukoliv utrpení vzpírá; můžeme se však rozhodnout, že se mu pokusíme dát smysl. Právě ve světle Božího slova objevujeme, že každý kříž se může stát jakýmsi tavícím kelímkem, v němž je naše duše očišťována. Víme, že když se těží zlato, nikdy není úplně čisté, je v něm spousta přimíšenin. Je tedy nezbytné, aby bylo vloženo do tavícího kelímku a prošlo vysokou teplotou, aby se struska odplavila a zůstal jen vzácný kov.

Totéž se má stát díky výhni utrpení s naší duší: Jestliže svůj kříž přijmeme s láskou, jak nás tomu učí Ježíš, bolest se může stát ohněm, jímž je očišťováno naše nitro od všech nečistot a příměsí. A vzácný Boží obraz, od věků vtištěný do naší duše, který je ovšem znetvořený a zohavený našimi „ne“ vůči Lásce, je utrpením očišťován a přetvářen, aby mohl znovu zazářit původní božskou krásou.

Kdykoli tedy důvěřujeme v Boží lásku
a svěříme se ve svém utrpení Pánu,
bolest se může stát takovým tavicím kelímkem,
jenž pročišťuje božské „zlato“,
které se nachází v naší duši.