Jaká knížka charakterizuje papeže Lva XIV?

„Jeden z novinářů mi nedávno řekl: ´Vyberte jednu knihu, kromě svatého Augustina, kterou bychom si mohli přečíst, abychom pochopili, kdo je papež Lex XIV.´

Napadly mě různé, ale jednou z nich je kniha s názvem „Žít v Boží přítomnosti“. Je to velmi jednoduchá knížka od autora, který ani neuvádí své příjmení - bratra Vavřince, napsaná před mnoha lety. Popisuje způsob modlitby a spirituality, ve kterém člověk jednoduše odevzdá svůj život Pánu a dovoluje, aby ho Pán vedl. Pokud se o mě chcete něco dozvědět, tak právě toto je moje spiritualita již mnoho let. Uprostřed velkých výzev,  když jsem žil v Peru v dobách terorismu, když mě povolali sloužit na místa, kam jsem nikdy nepředpokládal....

Důvěřuji Bohu a to je poselství, které sdílím se všemi lidmi.“ 

(Z rozhovoru papeže Lva XIV. s novináři v letadle 2. 12. 2025)

Níže uvádíme úryvek z knížky:

Zcela neformální setkávání s Bohem

Tou nejsvatější, nejzásadnější a nejdůležitější praktikou v duchovním životě je žít v Boží přítomnosti, což znamená navyknout si na jeho božskou společnost a naučit se s ním neustále pokorně a láskyplně rozmlouvat, spontánně a bez jakýchkoli pravidel. [Jeho přítomnost bychom měli vyhledávat] zvláště v dobách pokušení, bolesti, vyprahlosti, nechuti, a dokonce i v dobách své nevěrnosti a hříchu.

Neustále se snažme, aby se jakékoli naše konání proměnilo v drobné setkání s Bohem, byť zcela neformální, tak jak to vzejde z čistoty a prostoty našeho srdce.

Všechno bychom měli dělat s rozvahou a klidem, bez urputnosti a spěchu, což jsou známky ducha svévole. Máme pracovat s Bohem, a to mírně, pokojně a s láskou. Prosme Pána, aby naše dílo přijal. Budeme-li takto cele zaměřeni na Boha, potřeme tím hlavu zlého ducha a způsobíme, že mu vypadnou zbraně z rukou.

Radovat se z pár pokojných chvilek v jeho přítomnosti

Při práci i při každé jiné činnosti, dokonce i při duchovní četbě či psaní, a ještě více během vnějškových zbožných úkonů a slovních modliteb bychom se měli co nejčastěji na okamžik zastavit, v hloubi srdce se poklonit Bohu a zakusit jeho přítomnost, byť jen letmo a ve skrytosti. Pokud víte, že Bůh je neustále s vámi, že přebývá v samém středu vaší duše, proč se alespoň občas nezastavit, nepřerušit svou vnější činnost a třeba i hlasité modlitby, abyste se mu mohli ve svém nitru krátce poklonit, vzdát mu chválu, poprosit ho a nabídnout mu s díkůčiněním celé své srdce?

Co může být Bohu milejší, než když takto mnohokrát za den všechno opustíme a stáhneme se do ústraní, abychom ho ve svém nitru chválili? Navíc takové vnitřní návraty k Bohu nás nenápadně zbavují sebestřednosti. A konečně – Bohu nemůžeme lépe dosvědčit svou věrnost, než když tisíckrát a znovu pohrdneme veškerým stvořením, abychom se chvilinku těšili pouze ze svého Stvořitele.

Tímto vás nenabádám k tomu, abyste navždy opustili vnější svět; to ostatně nejde. Nechte se vést moudrostí. Chci jen říct, že u lidí duchovních vídám často tu chybu, že nejsou ochotni čas od času na chvilku opustit vnější svět, aby mohli ve svém nitru uctít Boha a radovat se z pár pokojných chvilek v jeho božské přítomnosti.

Veškeré naše klanění se [Bohu v srdci] se musí dít ve víře, kdy jsme přesvědčeni, že Bůh skutečně přebývá v našich srdcích.

Kdo byl bratr Vavřinec?

Nicolas Herman, řeholním jménem Vavřinec od Vzkříšení (1614–1691), byl laický bratr karmelitán, který se zabydlel v Boží přítomnosti uváděl do této zkušenosti i druhé lidi.

V mládí se po krátké službě v armádě a neúspěšném pokusu o poustevničení vydal do Paříže, kde se stal sluhou. V šestadvaceti letech vstoupil jako laický bratr – tj. bez záměru stát se knězem – do kláštera bosých karmelitánů a přijal jméno Vavřinec od Vzkříšení (fr. Laurent de la Résurrection). Prvních deset let řeholního života zakoušel velké nesnáze. Procházel očistnou temnotou, která mu způsobovala velké utrpení, nicméně zůstával zcela odevzdaný do Boží vůle. Patnáct let sloužil v komunitě jako kuchař a později jako opravář obuvi.

Bratr Vavřinec se cvičil v přebývání v Boží přítomnosti s takovou horlivostí, až se v ní zabydlel natrvalo. Ačkoli byl jen prostý bratr, jeho mystický život vyzařoval daleko za zdi kláštera. S prosbou o duchovní radu či vedení za ním chodili řeholníci, kněží i laici. Setkal se také s s opatem Josephem de Beaufort, který se s bratrem Vavřincem velice spřátelil a záhy po jeho smrti nechal vydat dvě knihy obsahující jeho spisy (šestnáct dopisů a zásady), včetně záznamů několika rozhovorů, které s ním vedl v rozmezí pětadvaceti let.

Jeho spisy byly záhy přeloženy do němčiny a angličtiny. Jeho myšlenky rozšířily i mezi nizozemskými protestanty (pietisty), u anglikánů a později i mezi protestanty v Americe. Od té doby je „brother Lawrence“ znovu a znovu vydáván a citován, jeho myšlenky dnes existují v téměř dvaceti jazycích. Řád karmelitánů ho uznává jako jednoho ze svých duchovních učitelů.

Se svolením zpracováno podle knížky: